O mně 2

18. Období normalizace a druhá akademická funkce

Začátek zimního semestru 1968 byl poznamenán všeobecným politickým a pracovním chaosem. V naší laboratoři se náhle objevila, po dobrodružné cestě přes Polsko, již dříve avízovaná ruská stážistka Nataša Košmina, CSc., vědecká pracovnice Leningradské státní univerzity v dnešním Petrohradě. Vyprávěla nám neuvěřitelné zážitky s okupačními vojáky kontrolujícími dodržování zákazu cest běžných sovětských občanů do naší republiky, které prý oklamala tím, že na ně prý mluvila výlučně anglicky. Očividně se od nastávající okupace distancovala. Také já i většina mých spolupracovníků jsme netajili svůj nesouhlas se vstupem okupačních vojsk.

Pedagogickou a vědeckou činnost jsme ale nepřerušili, i když společenská atmosféra nebyla pro nikoho právě příjemná. Využili jsme ale uvolnění cest na západ od našich hranic a pod vedením profesora Ing. Václava Dědka, CSc. uskutečnili odbornou exkurzi do některých větších západoněmeckých chemických podniků, za účasti téměř všech učitelů a studentů naší katedry, nyní již Ústavu organické chemie.

Někteří z kolegů chemiků z vysokých škol i akademických ústavů své ambice na vlastní tuzemskou kariéru zřejmě nemohli uplatnit. Využili náhle nabytých příležitostí a emigrovali. Problém emigrace se ale záhy mohl dotknout také mne.

V roce 1969 jsem byl pozván jako hostující profesor k přednáškovému půlročnímu pobytu na chemický ústav významné západoněmecké vysoké školy Albert-Ludwigs-Universität zu Freiburg in Br. Iniciátorem byl zdejší přednosta Ústavu organické chemie profesor Dr. Kurt Wallenfels, se kterým jsem již několik let udržoval odbornou korespondenci.

Místním učitelským sborem jsem byl velmi vřele přijat a požádán o zajištění nového semestrového předmětu "Organische Elektrochemie" pro zdejší studenty. S mými přednáškami byla všeobecná spokojenost a po jejich skončení si mne profesor Wallenfels pozval k přátelskému pohovoru, při němž vyslovil přání, abych zde zůstal natrvalo. Protože se chystá k odchodu do důchodu, navrhl by funkcionářům Univerzity, abych převzal vedení jeho chemického ústavu a tím zajistil kontinuitu stávajícího vědeckého zaměření.

Tím návrhem jsem byl tak překvapen, že jsem nebyl schopen k němu hned zaujmout stanovisko. Záhy jsem si ale uvědomil, že mám v Praze rodinu a mou hlavou také prolétla vzpomínka z dětství na otcovo odmítnutí odejít za Protektorátu pracovat na Hrad. I když souvislosti byly v tuto chvíli zcela odlišné, šlo i v mém případě o obdobnou morální povinnost vyhnout se lepší osobní kariéře. Profesor Wallenfels nakonec mou asi nepříliš přesvědčivou výmluvu přijal a já jsem se vrátil ke své práci na pražské pracoviště.

Po návratu do Prahy bylo ale pro mne šokující následné rozpuštění celoškolské organizace KSČ nejen způsobem provedení, ale i politicky devastujícími důsledky. Všichni komunisté byli zbaveni automaticky členství s tím, že se po jakési konsolidaci poměrů na škole mohou o ně znovu ucházet. Členství bylo dočasně ponecháno pouze těm, co právě vykonávali nějakou akademickou funkci a mezi ně jsem patřil i já jako proděkan Fakulty chemické technologie. Byli jsme ale vyrozuměni, že s každým z nás bude vykonán pohovor o naší další perspektivě.

Hromadné vylučování postihlo i moji manželku, která rozhořčeně prohlásila, že se o členství ve straně již nebude nikdy ucházet. Chtěl jsem jejího příkladu neodkladně následovat, ale když naše hlavy trochu ochladly, došli jsme k závěru, že by bylo lépe vyčkat na další vývoj situace, který jsme ale nemohli sami nikterak ovlivnit.

Ta se ale během několika dnů pro mne až osudově vyhrotila. Náhle do mé pracovny doslova vtrhli tři bývalí členové již zrušeného stranického výboru, že chtějí se mnou projednat velmi závažnou informaci. Dozvěděli se, že má být zavedena funkce prorektora pro studentské záležitosti a vyslovili obavu, že by do ní mohla být dosazena nějaká mimoškolská osoba, která by mohla iniciovat politické represe vůči našim studentům. Požádali mne, abych souhlasil s tím, že mne do tétofunkce preventivně navrhnou.

Vzpomínám si, jak jsem jim na tento návrh dost lehkomyslně kývnul, neboť jsem byl přesvědčen, že pro mé veřejně známé nepříliš konformní názory nemohu být jako prorektor nyní vůbec akceptován. Uplynul asi měsíc a na zmíněný rozhovor jsem už úplně zapomněl.

Mezitím byla na škole ustavena prozatímní komise "pro řízení stranické práce" a záhy jsem byl pozván na její zasedání. Byl jsem poučen, že po jistém zdráhání se její členové přece jen rozhodli mne doporučit na funkci prorektora, i když někteří nejsou přesvědčeni, že mám pro její výkon předpoklady. Přiznám se, nezmohl jsem se v panující atmosféře na větší odpor, jen jsem si vymínil, že má působnost se bude týkat jen studentských kolejí, některých celoškolských kateder a funkci bych vykonával maximálně jedno funkční období, tedy tři roky.

Opět jsem čekal před zavřenými dveřmi rektorátu, za nimiž projednávala Vědecká rada VŠCHT Praha návrh na mou volbu prorektorem pro studentské záležitosti, později Ministerstvem školství přejmenovanou pro politickovýchovnou činnost. Poté jsem byl pozván dovnitř, kde mi sdělil tehdejší rektor profesor Ing. Dr. Josef Koritta, člen korespondent ČSAV, že jsem byl zvolen prorektorem a z titulu této funkce také členem Vědecké rady.

Postupně byli všichni akademičtí funkcionáři předvoláváni k pohovoru na školském oddělení ÚV KSČ. V mém případě přišla také řeč na sovětskou okupaci a byl jsem tam překvapivě ujišťován, že ta během několika málo konsolidačních let definitivně skončí. Nesetkalo se tam s negativním ohlasem ani mé stanovisko, že jen za této podmínky jsem ochoten vykonávat jakékoliv funkce. Po těchto pohovorech došlo ale ke změně ve funkci rektora, stávající odstoupil a do této funkce byl zvolen nejstarší z dosavadních prorektorů profesor Ing. Dr. Rudolf Brettschneider, člen korespondent ČSAV.

S nepřízní jsem se ale setkal na své mateřské Fakultě chemické technologie (FCHT), kde jsem byl formálně ještě proděkanem. Po pozvání na nově ustavený fakultní stranický výbor přišla opět  řeč na vstup spojeneckých vojsk a bylo mi sděleno, že již nejsem proděkanem a bude podán návrh na mé okamžité odvolání také z funkce prorektora. Očekával bych to již tenkrát za jakýsi druh pracovního osvobození, ale nestalo se tak. Patrně se už nikdy nedozvím, kde ten návrh na mé odvolání vlastně" umrznul".

Ukázalo se, že náplň mé druhé akademické funkce  mne časově  moc nezatěžovala. Koordinoval jsem jen metodické plány, různá školení a sportovní soutěže, které připravovaly podle ministerských pokynů Ústav marxismu-leninismu, Katedra tělesné výchovy, Katedra jazyků i Vojenská katedra a průběžně s nimi seznamoval ostatní členy vedení školy.

Jakékoliv personální otázky týkající sei studentů zůstaly ale výlučně v pravomoci rektora a jednotlivých děkanů fakult. Během mého působení ve vedení VŠCHT Praha ale jsem nedostal sebemenší informaci a také jsem nikdy sám nezjistil, že by některý student měl opustit školu z politických důvodů. Naděje přátel, co mne do této akademické funkce původně navrhovali, jsem tedy v předpokládané míře plnit nemohl. Brzy jsem byl ale pověřen jiným jednorázovým úkolem, než vyplýval z takto vymezené akademické funkce.

Ačkoliv jsem se nikdy nevyhýbal smysluplným zahraničním pobytům, až do roku 1971 jsem vůbec nenavštívil tehdejší Sovětský svaz. Služební cesty se sem většinou uskutečňovaly prostřednictvím takzvaných družebních styků mezi partnerskými vysokými školami obou zemí.

Naší vysoké škole byl v rámci tohoto systému přidělen Chimiko-technologičeskij institut imeni Mendělejeva v Moskvě, na němž ale nebylo pracoviště základního výzkumu typu našeho Ústavu organické chemie. Korespondenční odborný styk jsem ale po řadu let ale udržoval s profesorem Gunárs Dubursem z Ústavu organických syntéz Lotyšské akademie věd v Rize, který se zabýval heterocyklickými sloučeninami typu mých DHP, a také s profesorem A. V. Jelcovem z katedry organické chemie tehdejší Leningradské Univerzity v Petrohradě, zajímajícím se o naše teoretické výpočty molekul.

Rád bych se s oběma kolegy již dříve setkal, ale protože cesty do Rigy a Petrohradu nespadaly do rámce  formálně řízených styků, nepodařilo se mi návštěvy obou zmíněných pracovišť nikdy zařadit do plánu zahraničních cest, přestože řada učitelů a odborných pracovníků technologických oborů Moskvu a posléze i jiná sovětská města pravidelně navštěvovala.

Po sovětské okupaci v roce 1968 ale zájem o vzájemné odborné styky ustal, a to na obou stranách. Sovětští občané měli zpočátku úplný zákaz k nám jezdit, zatímco naši pochopitelně roztrpčeni a v duchu nastalé společenské atmosféry všechny své plánované návštěvy odřekli. Vedení VŠCHT Praha a všech jejich fakult na protest proti vstupu sovětských vojsk do Prahy zrušily všechny plánované cesty akademických funkcionářů a demonstrativně přerušily styky se svými partnerskými moskevskými protějšky.

Vyšší politické orgány SSSR a ČSSR však záhy reagovaly odlišně, patrně ale jen na základě zkreslených informací úředníků svých ministerstev školství. Prostřednictvím našeho ministerstva došlo náhle nečekané pozvání pro představitele VŠCHT Praha k návštěvě partnerského moskevského institutu. Pamatuji si na zasedání vedení školy, kde si přítomní akademičtí funkcionáři předávali toto pozvání jako horký brambor právě vytažený z trouby. Nakonec rektor Brettschneider prohlásil, že sice ze zdravotních důvodů nemůže návštěvu absolvovat, ale v zájmu naší vysoké školy jako státní instituce a vzhledem k očividné neochotě přítomných, určí direktivně jednoho z prorektorů, který bude muset na služební příkaz do Moskvy odjet.

Toto rozhodnutí padlo na nejmladšího docenta mezi přítomnými profesory a proto „zdravotně“ nejzpůsobilejšího, tedy na mne. Snažil jsem se nepřemýšlet nad touto svou rolí, do níž jsem se ostatně sám dostal vlastní přehnanou důvěrou hraničící až s naivitou při přijímání akademické funkce. I když jsem si nedovedl představit atmosféru, se kterou se setkám, uklidňoval mne vnitřní dojem, že akademičtí funkcionáři partnerského institutu nemají vlastně se sovětskou okupací asi nic společného a jsou podobnou obětí mocenských politických rozhodnutí.

Po příchodu do Mendělejevova technologického institutu v Moskvě jsem překvapivě zjistil, že nejsem vůbec očekáván, zdejší rektor je mimo Moskvu na služební cestě a ostatní prorektoři jsou plni rozpaků se starostí, jak můj pobyt ke vzájemné spokojenosti uspořádat.

Odebral jsem se zatím do hotelu, kde mne navštívila jedna z úřednic rektorátu a zeptala se na má přání stran mého pobytu. Ve snaze navázat společensky přijatelný rozhovor jsem se trochu ostýchavě zmínil, že udržuji písemný styk se dvěma kolegy chemiky v Leningradě a Rize. K mému údivu se mne okamžitě zeptala, zda bych je nechtěl navštívit a že vše může okamžitě zařídit. S takovou ochotou jsem vůbec nepočítal a trochu zmaten jsem na její návrh kývl s tím, že se mi již předem zdál sotva uskutečnitelný.

Ačkoliv jsem se nikdy nevyhýbal smysluplným zahraničním pobytům, až dosud jsem vůbec nenavštívil Sovětský svaz, přestože jsem řadu let odborně korespondoval s profesorem G. Dubursem z Ústavu organických syntéz Lotyšské akademie věd v Rize, který se zabýval heterocyklickými sloučeninami typu mých DHP, a s profesorem A. V. Jelcovem z katedry organické chemie tehdejší Leningradské Univerzity v Petrohradě, zajímajícím se o naše teoretické výpočty molekul. Návštěvy obou zmíněných pracovišť se mi ale nikdy nepodařilo zařadit do plánu zahraničních cest patrně proto, že na partnerském moskevském institutu nebylo pracoviště základního výzkumu typu naší katedry organické chemie.

K mému překvapení mi druhý den zmíněná pracovnice rektorátu předala letenky do Leningradu, zpáteční odtud do Rigy a na linku Lenigrad-Praha. Současně jsem byl informován, že profesoři Jelcov a Duburs ochotně převzali starost stran mého pobytu v jejich městech.

S profesorem Jelcovem, jsme se z nějakých důvodů na univerzitě příliš nezdrželi, ale zato mne uvedl do jistého kavárenského klubu, kde jsem při vydatném jídle a pití pochopil, že s námi sympatizuje bez ohledu na oficiální politiku sovětské vlády. V Rize jsem na Ústavu organických syntéz Lotyšské akademie věd přednesl přednášku o chemii DHP sloučenin a byl také informován, že se tato skupina organických látek stává intenzivním zájmem zdejšího farmaceutického průmyslu. Po návratu do Lenigradu jsem ještě navštívil Jelcovovu rodinu, některé významné zdejší kulturní památky a také baletní představení ve zdejším světoznámém operním divadle.

V Praze jsem rektorovi Brettschneiderovi podal zprávu o své služební cestě a nabyl dojmu, že můj návrat byl pro něj jistou úlevou a nic nenamítal proti tomu, že jsem na partnerském moskevském institutu strávil tak málo času. Ani s odstupem času nemám sebemenší pocit, že bych se stykem se zmíněnými kolegy mé profese jakkoliv zpronevěřil svým a všeobecně přijímaným morálním zásadám.

Ke konci mého funkčního období bylo mi na již zmíněném fakultním stranickém výboru opět sděleno, abych nepočítal se setrváním ve funkci a já jsem pochopitelně vřele souhlasil. Současně jsem byl hned seznámen se jménem učitele fakulty, který mne v dalším funkčním období nahradí. Když jsem se už ale připravoval na předání své agendy, zavolal si mne rektor Brettschneider a s jistou dávkou důvěrnosti sdělil, že musím do roku 1976 ještě ve funkci prorektora vydržet. Dodnes nevím, jaká zákulisní jednání v této záležitosti probíhala, ale nakonec se uplatnila opět má nerozhodnost a asi přehnaný smysl pro solidaritu s ostatními akademickými funkcionáři.

Mé definitivní rozhodnutí opustit jakékoliv akademické funkce spadalo shodou okolností do vzniku Charty 77, ale mezi oběma událostmi nebyly pochopitelně vůbec žádné souvislosti. Osobně jsem její signatáře neznal, jen některé podobně smýšlející, ale nepamatuji se na žádnou vzájemnou nevraživost. Jen naše vize budoucnosti světa byli trochu odlišné. V jednom však panovala mezi námi shoda, sovětská okupace musí co nejdříve skončit. Jenže jedni tím chtěli zachraňovat těžce upadající socialismus, zatímco druzí návrat k již osvědčenému kapitalismu. Mám dojem, že další společenský vývoj dal tomuto mému pohledu za pravdu.

Má druhá akademická funkce v roce 1976 přece jen skončila a mohl jsem se plně věnovat své odborné a pedagogické činnosti, oproštěné od neplodných vysedávání na různých schůzích a poradách. Mezi některými členy fakultního stranického výboru nadále panovala vůči mé osobě trvalá nedůvěra a několikrát jsem byl pozván k pohovoru, kde mi byla vytýkána politická nepevnost, zejména když jsem se zastával některých bývalých, dříve neprávem vyloučených členů strany, například chemii oddaného kamaráda Ing. Josefa Pokorného, CSc. Nemohl jsem s nimi už nalézt společnou řeč. Proto jsem využil novou možnost uniknout do uliční stranické organizace v místě svého bydliště v Praze 9 na Střížkově. Ovzduší ve vztahu k vnitropolitickým poměrům tu bylo mnohem kritičtější, a panoval zde také přirozenější styk s ostatními spoluobčany.

19. Návrat k vědě a zajímavosti pro učebnice organické chemie

Následující léta jsem se snažil plně věnovat vědecké práci a výchově mladých kvalifikovaných chemiků na katedře organické chemie VŠCHT Praha. Poučil jsem se, že politika asi není můj šálek čaje. V hlavě mne ale strašily myšlenky, zda cesta k sociálně spravedlivější společnosti skutečně vede směrem, kterým se naše traumatizovaná společnost s uměle udržovaným strnulým politickým systémem pohybuje.

Občas se stává, že v průběhu intenzivní badatelské práce zaměřené na nějaké rádoby konečné cíle, narazí mysl vědátora na nečekané téma, o němž dříve ani neuvažoval. Stalo se to, když jsme analyzovali vlastnosti modelů různých systematicky obměňovaných molekul metodami kvantové chemie.

Po prolistování několika stránkami nějaké učebnice organické chemie si jistě každý všimne, že u chemických vzorců různých uhlíkatých molekul se vyskytují různé typy charakteristických atomových skeletů. Vybere-li si některý z nich, může odvozovat celé řady topologicky podobných molekul jen tím, že na některý z těchto atomů naváže jiné atomy nebo jejich skupiny.

Pokud je základním molekulovým typem třeba nějaká organická kyselina, bude zajímavé, jak se změní její kyselost po substituci zvoleného vodíkového atomu H v určitém místě její molekuly různými substituenty, například chlorem Cl, bromem Br, nebo hydroxylem OH. Cílem je předpovědět, nebo pokusem zjistit, jak se ve sledovaném případě uplatní vliv daného substituentu, stručněji „substituční efekt“.

Tato strategie se ukázala v průběhu hromadění znalostí o nesmírném počtu organických sloučenin užitečnou při třídění a porovnávání různých kvantitativních chemických a fyzikálních dat v řadách molekul se shodnými uhlíkatými skelety, ale s různými substituenty. Závislost měřených veličin na substituentech u různých typů sloučenin byla pak statisticky hodnocena pomocí empirických rovnic, z nichž lze za vhodných podmínek vypočítat i číselné konstanty charakteristické jen pro jednotlivé substituenty. Využití těchto konstant se ukázalo jako velmi cenné při předvídání vlastností dosud nepřipravených nebo nezkoumaných sloučenin. Po nasazení moderní výpočetní techniky se ustálil pro tento úsek chemické vědy název „korelační analýza“.

Mezi špičkové odborníky v tomto stěžejním oboru organické chemie patřil také český chemik profesor Ing. Dr. Otto Exner, DrSc. z Ústavu makromolekulární chemie ČSAV, kterého jsem na dotaz Švédské akademie věd také doporučil mezi kandidáty na Nobelovu cenu. Často jsme spolu o různých teoretických problémech diskutovali a tak mne napadlo, pokusit se tyto čistě empirické vztahy a rovnice vyjádřit teoreticky, tedy prostředky kvantové teorie. Společně s tehdejším externím vědeckým aspirantem RNDr. Ivanem Danihelem, CSc., z katedry organickej chémie Prírodovedeckej fakulty Univerzity Pavla Jozefa Šafárika Košice, a docentem Ing. Stanislavem Böhmem, CSc. jsme se zaměřili na výchozí molekulové typy tehdejší korelační analýzy různě substituované kyseliny benzoové. Cílenou obměnou semiempirických i neempirických postupů (ab initio) jsme postupně získali a také publikovali základní informace o fyzikální podstatě šíření vlivu substituentu uhlíkatým skeletem. Některých následných studií se účastnil i profesor Exner, což považuji za jisté zadostiučinění pro naše nepochybně pionýrské pokusy o spojení čisté empirie s fyzikální teorií na poli obecné organické chemie.

Druhého obecnějšího teoretického problému souvisejícího s hydroxylovými substituenty OH v molekulách mnoha významných látek jsme se s docentem Böhmem dotkli při aplikaci ab initio výpočtů. Společně se zahraniční stážistkou Dianou Antipovou, CSc. jsme si položili otázku, často zmiňovanou ve vysokoškolských učebnicích organické chemie, proč stabilita molekul odvozených od uhlovodíku metanu CH₄ postupnou náhradou vodíkových atomů substituenty OH klesá v pořadí CH₃OH – CH₂(OH₂)₂ – CH(OH)₃ – C(OH)₄? Vypočítali jsme mechanismy rozpadu jednotlivých molekul. Nanejvýš pozoruhodnými se ukázaly dynamicky reagující systémy voda - oxid uhličitý nH₂O-mCO₂, které mohou být zajímavé i pro ty astrochemiky, které zajímá problém vody v atmosféře oxidu uhličitého CO₂ na planetě Mars. Námi tehdy vypočtená existence a struktura molekuly nestálé kyseliny uhličité (HO)₂CO byla potvrzena pozdějšími úspěšnými pokusy o isolaci tohoto chemického species za hlubokých teplot. Tyto systémy jsou neopominutelné také v souvislosti s hypotézou o globálním oteplování zemské atmosféry.

20. Cesty přes Atlantik, k vysokoškolské profesuře a neobvyklým molekulám

Přirozenou metou snad každého docenta bylo a je dosáhnout v pedagogické kariéře vysokoškolské profesury. Oficiálně vyžadovanou kvalifikací pro uchazeče o tento pedagogický titul byla vědecká hodnost „doktor věd“ získaná na základě obhajoby další disertační práce. Ta měla shrnovat originální vědecký přínos uchazeče, včetně prokázání mezinárodního ohlasu jeho prací.

Tento patrně přehnaný kvalifikační požadavek nemohli mnozí zejména mladší uchazeči o profesorský titul splnit a býval často z rozmanitých důvodů promíjen. Vyhnul jsem se podezření, že svou pracovní kariéru spojuji se stranickou legitimací a proto už v roce 1972 předložil „doktorskou disertační práci“ shrnující experimentální a teoretický výzkum v oblasti dusíkatých heterocyklických sloučenin. Tu jsem obhájil před celostátní odbornou komisí a na základě jejího doporučení mi byla udělena v témže roce hodnost „doktora chemických věd“ (DrSc.). Tento titul se nyní již neuděluje.

Nečekané společenské okolnosti mi v témže roce umožnily, abych mohl odjet na krátkodobý studijní pobyt do Spojených států. Tehdejší prorektor pro vědu a výzkum, profesor Ing. Jiří Mostecký, DrSc., člen korespondent ČSAV, využil tehdy jakési zmatky na Ministerstvu chemického průmyslu a zajistil pro několik vybraných odborníků z VŠCHT Praha školy stipendia UNESCO, která dosud využívali jen státní úředníci. Dodnes považuji za čest, že si vybral i mne.

Příslušnému úřadu UNESCO jsem předložil návrh na přednáškový pobyt v USA a ten byl posléze schválen. Prvými hostiteli na Departmentu of Chemistry, Howard University Washington, D.C., byli profesorka Ulli Eisner Ph.D., s níž jsem dříve společně publikoval v prestižním časopise Chemical Rewievs a můj přítel profesor RNDr. Václav Horák, CSc., kteerý sem emigroval z pražské Karlovy univerzity. Oba mi zprostředkovali přednášku na chemickém oddělení známého ústavu National Institutes of Health, Maryland. Druhým mým hostitelem byl profesor Rudolph A. Abramovitch Ph.D., Department of Chemistry, University of Alabama, redaktor známé řady monografií o chemii heterocyklů, v nichž byly hojně citovány i naše práce. Poté jsem využil pozvání ke krátkému pobytu u bývalého kolegy z Prahy profesora RNDr. Cyrila Párkányiho Ph.D. na pro mne dosti exotické, téměř pouštní Univerzitě v městě El Paso na hranicích s Mexikem. Vyvrcholením mého přednáškového pobytu byla návštěva u profesora Andrew Streiwiesera, Ph.D., jr., z chemického oddělení University of California, Berkeley, poblíž San Francisca, autora tehdy do značné míry pionýrské knihy „Molecular Orbital Theory for Organic Chemists“, která byla jakousi biblí teoreticky zaměřených organických chemiků v poválečném období. Vzájemné diskuse poněkud zpřesnily můj pohled na použitelnost metod kvantové chemie. Rozhovory a polemiky s ostatními kolegy působícími na amerických univerzitách mi umožnily posoudit vlastní vědeckou a pedagogickou úroveň a aktuálnost našich odborných témat. Svůj pobyt v USA jsem zakončil návštěvou několika vzdálených příbuzných manželky v New Yorku.

Po návratu do Prahy jsem se snažil odreagovat od trvale se zhoršujícího společenského klimatu, kterým jsme byli všichni obklopeni. Mnoho mých přátel rezignovalo na jakoukoliv společenskou aktivitu, do strany byli přijímáni lidé převážně z kariérních důvodů, které bych nikdy předtím nepovažoval za komunisty. KSČ postupně směřovala do izolace od většiny občanů, protože v jejím vedení převládli funkcionáři neschopni objektivně posuzovat marasmus vazalských vztahů se Sovětským svazem, plnit sliby o skončení okupace a tím méně usilovat o progresivní změnu ekonomického a společenského vývoje.

Začal jsem pochybovat, zda můj dosavadní život byl vůbec společensky prospěšný. Z těchto chmurných úvah mne povznesla vstřícnost části akademické obce vůči mé osobě. Snad pod dojmem mezinárodního ohlasu vědecké práce mé pracovní skupiny byl posléze ve vědeckých radách Fakulty chemické technologie a VŠCHT Praha také projednán a doporučen návrh na mé jmenování vysokoškolským profesorem.

 Ještě v témže roce 1977 jsem byl prezidentem republiky jmenován řádným profesorem pro
obor organická chemie. Při promoci v Karolinu už chyběli oba zesnulí rodiče a tuto mojí poslední slavnostní chvíli na akademické půdě se mnou sdílela již jen manželka Milada. O rok později byla se mnou  uzavřena také pracovní smlouva na místo profesora na katedře organické chemie VŠCHT Praha.

Neztratil jsem ale vůbec své rodinné zázemí. Syn Josef úspěšně absolvoval Strojní fakultu ČVUT Praha. Jako strojní inženýr působil ve smíchovské Tatrovce a později jako bezpečnostní technik v Úřadu sociálního zabezpečení ČR v Praze. Jeho manželka Mgr. Iva Kuthanová zakotvila v aparátu Ministerstva obrany ČR a také jejich děti Eliška a Rostislav (Mgr.) nalezli plné společenské uplatnění. Dcera Michaela Knapová se nakonec ocitla nejblíže chemii. Získala úplné středoškolské vzdělání a uplatnila se jako technická pracovnice na Ústavu chemické techniky ČSAV (ÚCHT) Suchdol u Prahy a posléze jako vedoucí knihovny Ústavu fyzikální chemie a elektrochemie Jaroslava Heyrovského ČSAV (ÚFCHE JH) Praha. Se svým manželem Peterem Knapem, pocházejícím z města Kúty na moravskoslovenském pomezí, mají dva syny Martina a Petra; oba nalezli uplatnění ve státním i soukromém sektoru.

Plýtvat zbývající životní energií v nějaké politice jsem už pokládal za pochybné. Proto jsem se rozhodl plně uplatnit tam, kde jsem se cítil jako ryba v čisté vodě, tedy v organické chemii. Právě v ní jsem cítil šanci nacházet nové lesklé kamínky do její stále se vyvíjející mozaiky poznání. Osud tomu snad chtěl, že takový "lesklý kamínek" se nám podařilo v naší laboratoři objevit experimentálním důkazem existence hypervalentních sloučenin.

Jaký lesk může laik pod tímto pro něj stěží srozumitelným pojmem vidět? Jak je snad každému ze základní školy známo, mají jednotlivé chemické prvky ve svých sloučeninách určitý počet vazeb neboli valencí. Například kyslík O má dvě, síra S obvykle také, dusík N ale tři a uhlík C dokonce čtyři. Tato vaznost platí pro elektricky neutrální molekuly, ale nikoliv pro elektricky nabité ionty, u nichž není zachován standardní počet elektronů v daném atomu. Pokud ale taková situace přesto nastane u elektricky neutrální molekuly, považujeme jí za hypervalentní, neboli vymykající se pravidlům o standardní vaznosti. Takové molekuly jsou buď jen plodem fantazie chemika, nebo pro svou nestálost obtížně prokazatelné, ale v každém případě velmi vzácné. Tak tomu bylo v době našich studií.

V té době syntetizovali moji tehdejší doktorandi Ing. Pavel Šebek, CSc. a Ing. Jiří Kroulík, CSc., celou řadu nových heterocyklických sloučenin (heteropyranů), v jejichž molekulách byly obměňovány heteroatomy O, N, S a Se. Podle kvantově chemických výpočtů docenta Ing. Stanislava Böhma, CSc. měly absorbovat ultrafialové záření a přecházet na barevné s hypervalentní molekuly. A to také u „lehkých“ heteroatomů kyslíku O a dusíku N, což do té doby ještě nikdy nebylo uvažováno.

Zbarvování různých látek vlivem ozáření se nazývá fotochromie a pokud jde o vratný proces v pevné fázi, můžeme se s ní setkat například u speciálních skel optických brýlí zabarvujících se na slunci. Fotochromie našich látek byla ale nevratná, nositelé zabarvení se rychle přeměňovaly na nové jen slabě zabarvené izolovatelné fotoprodukty se standardní molekulovou strukturou. Zbývalo ověřit, zda předpověděná hypervalence nestálých fotoproduktů není jen artefaktem nedokonalosti výpočtů. Použili jsme speciální techniku rychlého snímání absorpce fotonů ve stadiu maximálního vybarvení ozařovaných látek a výsledné spektrální křivky jsme porovnali s teoreticky vypočtenou absorpcí. Shoda nalezených a vypočtených veličin byla ale tak významná, že jsme vznik hypervalentních molekul mohli považovat za prokázaný.

Na mezioborovém důkazu molekulové struktury fotoproduktů se významně podíleli také Ing. Petr Sedmera, CSc. z Mikrobiologického ústavu ČSAV v Praze a profesor RNDr. Stanislav Nešpůrek, DrSc. z Ústavu makromolekulární chemie ČSAV v Praze. Struktura některých výchozích heteropyranů byla objasněna difrakcí X-paprsků na jejich monokrystalech spolupracovníky profesora RNDr. Bohumila Kratochvíla, DSc., na Ústavu pevných látek VŠCHT Praha.

21. Devětaosmdesátý rok, první pracovní konkurz

Přes proklamace tehdy nově se vynořivších populárních politiků jsem nepřehlédl, že hlásání svobody bez jejího rozumného vymezení spolu s božským kultem soukromého vlastnictví výrobních prostředků otevíralo cestu především jedincům bez sociálního cítění a mnoha neukojeným kariéristickým povahám toužícím po velkém osobním majetku. Hysterické odsuzování kolektivní viny všech komunistů za tragické přehmaty v padesátých letech a za různá osobní příkoří začínalo být hromadně šířenou demagogií dočasně potlačující v některých lidech pocity soudnosti a smysl pro logické uvažování. Nezakrývám, že mne tento obrat v myšlení lidí překvapil.

Brzy jsem pocítil, že mé další působení na VŠCHT Praha je některým lidem trnem v oku. Patrně jsem jim najednou začal překážet a snažili se mne veřejně spojovat s dřívějšími politickými čistkami, na nichž jsem jako tehdejší student neměl a také nemohl mít žádný podíl ani vliv. Byl jsem rád, že se mohou veřejně vyslovovat různé politické názory, ale nemohl jsem souhlasit se zneužitím svobody slova na osočování některých učitelů. Také na mně se v časopise ZPRAVODAJ VŠCHT (1990, 1991) vydávaném Edičním střediskem školy zaměřil jeden z nových prorektorů, který ale po následném odhalení svého jména na seznamu spolupracovníků STB potichu zmizel někam mimo akademickou půdu.

Nový rektor VŠCHT Praha profesor Ing. Čestmír Černý, CSc. mne léta znal, ale zřejmě se těmto provokacím bál čelit. Nakonec mi poradil, abych projevil souhlas, že můj měsíční plat bude dočasně snížen a tím situaci uklidnit. Během dvou dnů jsem tak obdržel dva navzájem až komicky si odporující dopisy. V prvém jsem nalezl poděkování za úspěšnou práci v bývalé vědecké radě školy a v druhém sdělení, že výsledky mé práce plně neodpovídají mému současnému pracovnímu zařazení.

Rychle ustavené Občanské fórum naštěstí zvolilo, po náhlé návštěvě Václava Havla na škole, poněkud přijatelnější formy pro očištění učitelského sboru od „exponentů komunismu“. Dopadl jsem celkem příznivě.  Bylo mi jen sděleno, že na mé pracovní místo bude bezodkladně vypsán konkurz, do kterého se mohu přihlásit. Dlouho jsem přemýšlel, zda tak mám učinit a zda nejde jen o jakýsi civilizovanější způsob již předem dohodnutého rozhodnutí o mém odchodu. Váhavě jsem tak nakonec učinil a byl jsem záhy překvapen neobyčejně solidárním postojem mnoha kolegů. Do konkurzu se kromě mne nikdo nepřihlásil! Právě tehdy jsem si více uvědomil, že jsem dosud žil mezi morálně pevnými kolegy třeba i odlišných společenských názorů.

22. Nový typ strukturní odlišnosti molekul

Snad navzdory nepříliš lichotivému vztahu některých nových akademických funkcionářů VŠCHT Praha a Fakulty chemické technologie (FCHT) vůči mé osobě mně ukázala matka příroda svojí mnohem vlídnější tvář, tentokrát v hávu stereochemie.

Pod tímto pojmem se obvykle rozumí ta část chemické vědy, která se zabývá prostorovým uspořádáním atomů v molekulách a jeho vlivu na různé fyzikální i chemické vlastnosti odpovídajících sloučenin. Představa některých průkopníků chemie, že i na tak malé částice jakými jsou molekuly lze aplikovat obdobné prostorové představy, jako například na různé tvary skutečných staveb pocházejících z fantazie architektů, se mohla zprvu jevit jako neskutečná. Nicméně její ověřování prošlo dlouhým vývojem vědeckého poznávání, až mohla být definitivně přijata. Pro architekturu molekul se ukázala jako nejvýznamnější jejich symetrie podmíněná určitým prostorovým uspořádáním atomů. Nejzajímavější bylo takové uspořádání, u něhož se dvě molekuly chovají jako dva šrouby stejné velikosti, prvý s pravotočivým a druhý s levotočivým závitem, nebo jako dvě stejné matky opět s opačnými závity. Pozoruhodné je, že obraz v zrcadle jednoho partnera z dvojice je vždy totožný s druhým partnerem a naopak.

Tento fenomén má dalekosáhlé důsledky také v živých organizmech, kdy mnoho nezbytných sloučenin v nich obsažených, například aminokyseliny, sacharidy a v současné době velmi populární DNA (kyselina deoxyribonukleová), mají molekuly tohoto typu. Existence dvojic molekul jako dvou neztotožnitelných zrcadlových obrazů se nazývá chiralita a jedním z tradičních zájmů stereochemie je hledání takových uspořádání vzájemně vázaných atomů, které jsou podmínkou chirality odpovídajících sloučenin.

Typickými případy jsou molekuly obsahující takzvaný asymetrický uhlík C*, z něhož vycházejí čtyři odlišné vazby (tj. s odlišnými subtituenty) prostorově orientované k vrcholům čtyřstěnu. Vzácnější byly tehdy jiné asymetrické atomy, například dusík N*  nebo fosfor P* a vůbec nejvzácnější případy, kdy v chirálních molekulách vůbec žádné asymetrické atomy nebyly. Takové chirální molekuly byly popsány jen u několika polycyklických uhlovodíků, jejichž molekuly tvořené individuálně rovinnými šestičlennými kruhy vždy ze šesti uhlíkových atomů C, celkově vytvářely tvar obdobný pravotočivému nebo levotočivému závitu, tedy jakousi uhlíkatou šroubovici.

Shodou okolností právě v této pro mne napjaté době jsme dospěli k definitivnímu potvrzení existence chirality, jejíž příčinou je výlučně jen zábrana otáčení kolem jednoduchých vazeb C-C, obecněji bráněná pohyblivost atomových řetězců v molekulách. Existence tohoto jevu dosud vyplývala, vedle výsledků teoretických výpočtů, pouze ze spektrálních dat, ale my jsme nyní poprvé získali takto dvě látky lišící se jen odlišnou absorpcí polarizovaného záření jako izolovatelné substance. Jejich molekuly vnitřně omezené zmíněným způsobem byly neztotožnitelnými zrcadlovými obrazy.

Přístup k těmto sloučeninám jsme objevili v průběhu systematických pokusů o oxidaci některých heterocyklických solí obsahujících jako jednotlivé fragmenty skupiny atomů odvozené od struktur benzenu a pyridinu. Jednalo se o experimentálně velmi náročný výzkum, který vrcholil určením úplného prostorového zjištění atomů pomocí difrakce X-paprsků a kvantově chemickým výpočtem stability molekulových struktur.

Velmi rozsáhlou experimentální práci a interpretaci spektrálních dat provedli hlavně vědečtí aspiranti (doktorandi) Ing. Richard Kubík, CSc., Ing. Radek Pohl, CSc. a Ing. Tomáš Strnad, CSc., vedle několika velmi nadaných a pracovitých diplomantů. Teoretické výpočty dynamického chování molekul zvládl a interpretoval docent Ing. Stanislav Böhm, CSc. Účast na tomto zajímavém stereochemickém výzkumu ochotně přijali také dva externí specialisté. Strukturní analýzu pomocí difrakce X-paprsků provedl s několika svými spolupracovníky profesor RNDr. Bohumil Kratochvíl, DSc. a studium optické aktivity docent Ing. Petr Maloň, CSc. z Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV. Byl jsem rád že, mé bádání v chemii kulminovalo ve společnosti kolegů reprezentujících ty nejlepší stránky části tehdejší tuzemské chemické vědy.

Zmíněný teoretický i experimentální výzkum vyúsťující v jednoznačné objasnění unikátní architektury molekul souzněl se soudobou zvýšenou aktivitou mezinárodní vědecké komunity v oblasti organické stereochemie. Svojí metodickou úrovní se vyrovnal předním zahraničním univerzitním pracovištím. Proto vlastní přínos k těmto studiím pokládám za logické vyvrcholení své mnohaleté vědecké kariéry.

23. Dva další pracovní konkurzy, odchod do důchodu

Příznivé podmínky netrvaly dlouho a po třech letech vyplněných zmíněným stereochemickým studiem byl na mé pracovní místo opět vypsán konkurz. Tehdejší vedení Fakulty chemické technologie (FCHT) se ze solidarity tuzemských kolegů při předchozím konkurzu zřejmě „poučilo“. Jako mého protikandidáta získalo jistého Čechoameričana, pro kterého uspořádalo veřejnou odbornou přednášku. Po jejím vyslechnutí jsem pochopil, že jeho oborem je didaktika výuky chemie, tehdy u nás přednášená pouze na pedagogických fakultách univerzit. Navíc jsem ještě netušil důvody jeho pozvání na VŠCHT Praha. Později jsem se ale dozvěděl, že se z konkurzu na místo profesora organické chemie odhlásil a opět jsem neměl s kým soupeřit!

Po uplynutí nepříliš dlouhé doby od tohoto druhého konkurzu vypsaného na mé pracovní místo mne překvapil telefonát profesora Ing. Františka Lišky, CSc.: „Josefe, proč ses nepřihlásil do konkurzu? Jeho uzávěrka přece dnes končí!“. Přátelskému upozornění svého kolegy jsem ještě neodolal.  Přihlášku jsem opět tedy potřetí podal, jsa již ale rozhodnut, že tak činím naposled. 

Dalšímu rozvinutí zmíněné, tak šťastně se rozvíjející vědecké problematiky tím ale zazvonil umíráček a logicky následoval i rozpad pracovního kolektivu. V tomto ohledu nebyl ale osud příznivější ani pro řadu dalších kolegů na VŠCHT Praha. Definitivně jsem pochopil, že také mé působení na Ústavu organické chemie VŠCHT Praha je nežádoucí. Pokusil jsem se ještě o rychlé dokončení rukopisu zamýšlené učebnice a zajistil úspěšné uzavření vědeckého programu svěřených diplomantů.

Už jsem nepřemýšlel o příjemném dovršení své odborné kariéry a rozhodl se odejít do starobního důchodu. Po rozloučení s nejbližšími kolegy na pracovišti jsem tak koncem letního semestru 1999 učinil. Ukončil jsem i domácí i zahraniční odborné styky a začal v duchu bilancovat svojí dosavadní učitelskou a vědeckou kariéru. Odloučen na zbytek života od chemické laboratoře jsem se snažil na svůj obor již trvale zapomenout.

Každý, kdo se upsal vysokoškolské výuce a vědě, byl obvykle nucen pracovat v určitém společenském prostředí, které mu bylo buď nakloněno, či nikoliv. Právě změna politicko-společenských poměrů byla hlavní ukončení mého působení na VŠCHT Praha. Necítím v tomto ohledu ani dnes žádnou křivdu a pokládám to za součást životní bilance svých úspěchů i pochybení.

24. Strategie vědeckého bádání a snaha o novou učebnici

Než opustím odborné aspekty svého životního příběhu, rád bych se ještě zmínil o některých okolnostech, které umožnily, abych alespoň zčásti splnil svá původní předsevzetí. Vzpomínám na osobnosti, bez nichž bych pravděpodobně nebyl schopen nastartovat svou odbornou kariéru. Vedle nesporného individuálního přínosu mých pozdějších spolupracovníků a kooperujících kolegů, mně nejen pomohli, ale především ovlivnili způsob mého myšlení profesor Ing. Dr. Františku Petrů a hlavně akademik Rudolf Lukeš. Také vstřícnost pozdějšího vedoucího katedry organické chemie na VŠCHT Praha profesora Ing. Václava Dědka, CSc., sehrála nezpochybnitelnou roli.

Občas přemýšlím o odkazu, který zanechal Rudolf Lukeš české chemii a připomínám si dvě jeho zásady, které nám tehdy často vštěpoval. 

Prvá spočívala v jeho neomezené víře v kult experimentu jako vědecké verifikace všech teorií a spekulací o světě kolem nás. Byl přesvědčen, že ne ojedinělý pokus, ale jen řada opakovaných vyústí nakonec v nepochybný přínos k vědeckému poznání. Vzpomínám, jak několikrát projevil názor, že klíčem k úspěchu v organické syntéze, jejíž byl u nás faktickým zakladatelem a průkopníkem, je vedle dobrých nápadů a experimentální zručnosti i pracovní vytrvalost a nasazení. Možná prorocky může znít jeho tehdejší často vyslovovaná obava, že až se početní Asiaté, zejména Číňané a Japonci, vrhnou do tohoto oboru chemie, nezbude zde pro nepočetné české chemiky téměř žádný prostor pro bádání.

Druhou Lukešovou zásadou bylo publikovat nejlepší práce vždy v našem reprezentativním časopise Collection of Czechoslovak Chemical Communications, nejen pro úctu k jeho zakladatelům nositeli Nobelovy ceny Jaroslavu Heyrovskému a dalšímu významnému českému chemikovi Emilu Votočkovi, ale jako nevhodnější reprezentaci naší vědy před mezinárodní chemickou veřejností. Byl přesvědčený, že významné práce pro rozvoj vědy v národních a ekonomicky méně dotovaných časopisech ani dnes nezapadnou. Jeho následovníci tento Lukešův názor zřejmě nesdíleli a tento československý časopis bez  náhrady zrušili.

Naši soudobí badatelé mají nejen neomezené možnosti personálních kontaktů se světovou vědou, ale jsou také vystavováni velké konkurenci a vtahováni do témat řešených na zahraničních pracovištích. Stále se ale domnívám, že v našich podmínkách bychom měli spíše sázet na originalitu než na kvantitu publikační produkce. Vždy existují vědecky otevřené náměty stranou hlavního výzkumného proudu, které se mohou stát zárodkem významných objevů i ve skromnějších a omezenějších podmínkách národní vědecké komunity a jde jen o to je nalézt. Historie Heyrovského polarografie je toho zářným příkladem.

Pokud se někteří badatelé pouštějí jen do soupeření s velkými mezinárodními vědeckými kolektivy a upnou se pouze na vlastní „publikační strategii“ podle kategorizace a citačních indexů ve velkých bohatě dotovaných časopisech, dostávají se snadno na tenký led zdánlivé či pomíjivé vlastní vědecké úspěšnosti. Takové chování slouží spíše k rozšiřování osobních známostí, veřejné popularity a ke kariérním postupům, než ke skutečné reprezentaci a zvyšování úrovně našich příspěvků světové vědě.

Zastávám také stanovisko, asi převzaté od mnoha generací vysokoškolských učitelů, že jejich pedagogická a vědecká práce má být ve vzájemném souladu. Považuji i podle vlastní zkušenosti za nepřijatelné, aby na vysokých školách přednášeli přírodovědné disciplíny osoby, které se vlastní vědeckou prací vůbec nezabývají.

Postupně jsem došel také k názoru, že právě základní výzkum zdánlivě jen okrajových problémů daného oboru, v mém případě organické chemie, se tradičně stává nezbytnou součástí skutečně kvalitního vysokoškolského studia. Tím, že není přehnaně specializován a nemusí být hned v počátcích orientován na jednoznačně sledované aplikace, zachycuje ve větší šíři podněty k rozvoji vyučované disciplíny i po stránce obsahové. Jeho nejcennějšími „praktickými výstupy“ vyžadovanými orgány financujícími školství snad ve všech vyspělejších státech jsou vlastně ti vysoce kvalifikovaní absolventi! V tomto ohledu by se společenská úloha vysokých škol a čistě výzkumných institucí, včetně ústavů akademie věd, měla posuzovat z poněkud odlišného pohledu a svá specifická společenská poslání by neměly navzájem suplovat.

Některé již na mnoha místech zmíněné problémy mého vědeckého zaměření ve styčných oblastech klasické organické chemie a fyziky nalezly samozřejmou reflexi v době, kdy jsem se stal docentem a později profesorem. Nejdříve jsem vytvářel a přednášel nový předmět „Fyzikální metody organické chemie“ pro studenty specializace. V letech 1967-68 jsem poprvé vydal, patrně jako prvý tuzemský autor, ve Státním nakladatelství technické literatury (SNTL Praha) potřebná skripta a současně spolu s pěti dalšími spolupracovníky „Příklady z fyzikálních metod organické chemie“ jako návody na praktická cvičení k určování molekulové struktury uhlíkatých látek. Později na mou práci navázal autorský kolektiv pod vedením mého bývalého spolupracovníka docenta Ing. Stanislava Böhma, CSc., který obsah obohatil o další metody organické kvantové chemie.

K mému potěšení byly podobné přednášky zaváděny v následujících letech i na dalších předních českých a slovenských vysokých školách. Snad mohu konstatovat, že jsem tak přispěl ke srovnatelnosti určité části vysokoškolské přípravy našich chemiků s výukou na předních zahraničních univerzitách.

Také mne znepokojoval fakt, že základní učebnice organické chemie po celém světě vstřebávaly nové poznatky jen zvětšováním svého objemu a nabývaly charakteru stručných encyklopedií. Studenti se jim pak často vyhýbali, nebo s nimi zacházeli jen jako s pomůckou k vyhledávání některých dílčích informací. Vzpomněl jsem si na mnohem stručnější učebnice anorganické a organické chemie akademika Otto Wichterleho, které narážely na nepochopení konzervativních chemických kruhů dávajících přednost jen systematice sloučenin.

Pokusil jsem se o novou variaci výuky organické chemie v základním kurzu (dnes bakalářského) vycházející z fyzikálního pohledu na strukturu a vlastnosti organických molekul. Teprve ve speciální výuce (dnes magisterské) by následovaly metody přípravy a výroby organických látek, které tehdy přednášel profesor Ing. František Liška, CSc. Naše přátelské vztahy nám navíc umožňovaly vyměňovat si zkušenosti a vzájemně koordinovat výuku. 

Základní myšlenkou mé koncepce byl výklad organické chemie vycházející z molekulové struktury uhlovodíků obsahujících n-atomů uhlíku a m-atomů vodíku. Student měl dospět k obecnější úvaze, jak se projeví záměna některého z těchto atomů jiným odlišným atomem vhodné vaznosti na některé fyzikální vlastnosti a chemickou reaktivitu takto odvozené organické sloučeniny. Při postupném nahrazování uhlíkových atomů C získáváme analoga a vodíkových atomů H pak deriváty daného uhlovodíku. Pomocí těchto substitucí můžeme napsat strukturní vzorec libovolné organické sloučeniny a zpětně také odvodit vzorec matečného uhlovodíku bez ohledu na to, zda byl již skutečné připraven či nalezen. Tento pohled klasickou organickou chemii spekulativně přeměňuje na chemii uhlovodíkovou a umožňuje v ní hledat širší souvislosti, nabádat studenty více k přemýšlení než k pouhému hromadění faktů v jejich mozkových závitech.

Uplatnit tento přístup důsledně do učebnicové formy nebylo snadné, přesto jsem napsal a vydal vysokoškolská skripta Organická chemie I a Organická chemie II (SNTL 1986 a 1988), založená zhruba na tomto principu. Byl jsem překvapen, jak byla studenty celkem příznivě přijata. Pokusil jsem se proto o napsání alternativní učebnice organické chemie a přizval jako spoluautorku Ing. Svatavu Voltrovou, CSc., která přispěla do rukopisu velmi přínosnými pasážemi. Texty jsme ale dokončovali v neklidné politické atmosféře začátku devadesátých let. Původní kladně recenzovaný rukopis učebnice mi byl vrácen kvůli zrušení Státního nakladatelství technické literatury a jeho osud byl zpečetěn i v nakladatelství Academia, tentokráte po anonymním nedoporučujícím posudku.

25. Odchod z vědy a návrat k zálibám

Problematický způsob a okolnosti zániku společného státu Čechů a Slováků mne opět uváděly do vnitřních pochybností o účelnosti a smyslu mé dosavadní společenské aktivity. Zánikem Československé chemické společnosti při ČSAV skončilo de facto i mé členství. Po nepříliš radostném sklonku svého působení na VŠCHT v Praze jsem již nepociťoval potřebu vstupovat do její nové národní pokračovatelky České chemické společnosti, už proto, že bez kontaktu s nějakým vědeckým pracovištěm jsem ztratil rozumný důvod k účasti na běžných odborných aktivitách. Pochopil jsem, že mojí absenci v životě naší chemické komunity nikdo z nově se vynořivších organizátorů české vědy nepostrádá a proto jsem svojí vědeckou činnost ukončil jako spoluautor několika původních vědeckých sdělení uzavírajících šťastnou etapu našeho stereochemického bádání.

Předpokládal jsem, že sjednocením socialisticky smýšlejících občanů vznikne modernější levicová strana, která vyvodí důsledné poučení z fiaska KSČ podobně, jak se to později spíše podařilo Slovákům. Nekritický vztah obnovené České strany sociálně demokratické (ČSSD) k vlastní historii i poválečné minulosti a ideová strnulost vzniklé Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM) mne přiměly k tomu, abych byl jen jejich sympatizantem. Nezměnil jsem své levicového smýšlení, založeném na odporu k nepřiměřenému rozdělování společenského bohatství ve stávajících kapitalistických systémech.

Překonat náhlou změnu životního rytmu, kdy člověk nemusí už brzy ráno spěchat na přednášku nebo do laboratoře, nebylo tak snadné. Mojí psychiku také poznamenal neúspěšný pokus vydat učebnici nového pojetí organické chemie v nakladatelství Academia a snažil jsem se alespoň uchovat přiměřené tělesné i duševní zdraví. Rozhodl jsem se více věnovat své zálibě v rybaření. Přibývající léta už mi ale nedovolily brodit se s muškařským prutem v ruce studenými vodami pstruhových potoků, obcházet kilometry břehů řek s přívlačí na nějakou pořádnou štiku, či se splávkem prohledat kdejakou nadějnou tišinu vodního toku. Přesedlal jsem proto na rybářskou pramičku na štěchovické přehradě poblíž naší chaty.

Ze skupiny mnoha rybářských přátel mne nabídl spolupráci Otto Pospíšil, rybářský publicista a vynikající praktik. Pravidelně jsme se spolu scházeli a připravovali různé texty především pro časopis Rybářství, který tehdy nabíral nový směr díky novému šéfredaktorovi Vladimírovi Urbanovi i předsedovi redakční rady Ing. Jiřímu Vostradovskému CSc. Snažili jsme se hlavně překonávat následky železné opony oddělující velkou část zahraniční rybařiny od té naší.

Postupně jsme zde uveřejnili několik sérií článků na různá témata, včetně bohatého fotografického materiálu. Snažili jsme se předat čtenářům také vlastní mnohaleté rybářské zkušenosti, seznamovat je s různými druhy ryb a novinkami v rybolovné technice.

Knižní trh v oblasti zájmového rybářství byl tehdy velmi chudý. Mnozí pozdější naši vynikající autoři o svých záměrech teprve uvažovali a jejich práce proto ještě zdaleka nedorazily do příslušných nakladatelství. Přístup většiny našich rekreačních rybářů k importovaným zahraničním publikacím byl značně omezen jejich omezenými jazykovými znalostmi. Jedinými problémy u těchto textů bylo mé tápání v terminologii přirozených a umělých nástrah i novinek rybářského náčiní.

Uvádím typický případ: Přestože jsme malým vnitrozemským státem, máme velkou tradici v chovu, produkci i vývozu kapra obecného. Paradoxem je, že většina našich občanů se s ním setkává jen jednou do roka na štědrovečerním stole. Druhým paradoxem je, že jeho rekreační lov se stal technicky nejlépe propracovaným právě ve Velké Británii, kde kapří maso se na jídelníčku prakticky nevyskytuje a rybáři ulovené kapry pouští do původního vodního živlu podle hesla "Chyť a pusť". Zásluhou britských rybářů ale proslula tvrdá návnada pro lov kaprů, kterou její objevitelé připravili ze speciálního těsta, uvařeného ve vodě jako nějaké vajíčko „na tvrdo“. Proto ji nazvali „boilie“ (podle anglického slovesa „to boil“ = vařiti). Má snaha nalézt pro tuto návnadu český výraz, například „varek“ dopadla pro odpor jazykových redaktorů prabídně. A to přesto, že běžně používáme výraz „škvarek“ pro masitý produkt získaný škvařením. Ani přepis původního výrazu boilie na fonetickou výslovnost „bojlí“ nebyl akceptován. Mezi rekreačními rybáři u vody se tak šíří výrazy „bojlíz“ (asi z anglického plurálu boilies), „bojlýz“ (asi jako anýz), „bojlije“ a dokonce „bojlíky“. Než si lámat jazyk se všemi těmi výrazy, raději přítele požádají o nějakou tu „kapří kuličku“. A co má pak dělat chudák překladatel rybářské literatury?

26. Naděje, radosti a přirozené neduhy vyššího věku

Přechod z celoživotní aktivity do penze není snadný a je velkým štěstím těch, co ho mohou prožívat mnoho let společně v kruhu svých nejbližších. Nikdy dříve jsem nepřemýšlel, jak a kde budu trávit penzijní léta. S manželkou Miladou jsme skončili naše pracovní poměry v nepříliš velkém časovém odstupu, takže nikdo z nás nezůstával po delší dobu v bytě sám.  Snažili jsme se také podle možností věnovat více času rodinám našich dětí, vnoučatům a svým přátelům. Jako penzista jsem vlastně vstoupil do nového tisíciletí v roce 2000. Děti Michalka a Josef měly v tu dobu již vlastní samostatné rodiny a nám zbývalo více času na sebe i osobní záliby.

Po náhlém úmrtí mé sestry Kamily Vytiskové zazněl do naší zdánlivé pohody zvon neúprosného času. Z Karlových Varů se ozvala má mladší sestra Magdalena a poté nás spolu se svým manželem Ing. Pavlem Rakem a dětmi několikrát navštívila v  chatě u štěchovické přehrady. Po smrti naší matky jsme byli dosti dlouho odloučeni a byl to pro nás nepochybný impulz k uvědomění, že k sobě stále patříme.

Začaly se ale projevovat symptomy signalizující zdravotní potíže manželky. Ještě v dobré duševní kondici oslavila v létě 2007 s námi všemi své kulaté životní jubileum, sedmdesáté narozeniny. Přinesl jsem jí kytici růží a v úplném soukromí jsme si zavzpomínali na padesát let společného života.

Pociťovala již silné potíže s dechem a trpěla stále více se projevující únavou jako důsledek chronického onemocnění štítné žlázy. Spolu s našimi dětmi jsem se snažil jí všemožně pomoci tyto nesnáze překonávat. Rodiny Josefa a Michalky nám dokonce k naší zlaté svatbě darovaly na začátek února 2008 týdenní pobyt v lázních Mšené zaměřený hlavně na zlepšení fyzické kondice. Po této lázeňské léčbě se jí sice částečně ulevilo, ale v dubnu téhož roku se po jistém váhání na radu lékařů rozhodla podrobit operaci.

Operace proběhla již následující pondělí v dopoledních hodinách a pln napětí jsem hned odpoledne navštívil kliniku, abych se ujistil o pooperačním stavu manželky. Bylo mi jen naznačeno, že došlo k jisté komplikaci s nedostatkem transfúzní krve na operačním sále. Byla proto přemístěna, prozatím v umělém spánku, na jednotku intenzivní péče ARO. Po téměř probdělé noci jsem hned následující den dopoledne spěchal do Motola. Na oddělení ARO mne primářka MUDr. Martina Pelichovská ochotně a citlivě vysvětlila skutečný stav věcí. Byla jednou z nejušlechtilejších lékařských osobností, se kterými jsem se kdy setkal. Po několika kritických dnech se ale stav Mileny natolik zlepšil, že byla již při plném vědomí schopná úryvkovitě mluvit. Po jejím opětovném přemístění na lůžkové oddělení kliniky jsem byl konečně informován, že během operace došlo u ní k částečnému odkrvení mozku s trvalými následky a s nutností užívat předepsané léky. Uvědomil jsem si, že žádný z lékařů nemíní se mnou mluvit o evidentně nepodařené operaci mé manželky. Po dvou dnech byla převezena do uboze vybavené léčebny pro dlouhodobě nemocné v Říčanech u Prahy, jejíž tehdejší technické a prostorové vybavení zde raději nebudu komentovat.

Následující měsíce ukázaly, že poškození mozku Milady je trvalého a nevratně se zhoršujícího charakteru. Prošla několika léčebnými ústavy a posléze Poliklinikou Prosek již v blízkosti našeho bytu. Snažili jsme se, spolu s dcerou Michalkou, aby duševně nechátrala, i když byla trvale upoutána na invalidní vozík. Na procházku jsme jí vozili po proseckém sídlišti až k právě dostavěné stanici metra C Střížkov. Velmi cennou pomoc nám poskytovala i naše školská praktická lékařka paní MUDr. Věra Seidlová. Zdravotní stav manželky se ale opět tak zhoršoval, až se mi podařilo jí trvale umístit do Alzheimer-Centra Zlosyň u Vojkovic se zdravotní péčí na co nejlepší úrovni.

Pravidelně jsem tam za ní zajížděl a s obavou sledoval další zhoršování Milenina stavu, který již nedovolil, abychom spolu doma strávili alespoň Štědrý večer nebo Nový rok. Koncem února se u ní projevily příznaky zápalu plic a musela být rychle převezena do nejbližší nemocnice v Mělníce. Když jsem jí ještě tentýž den společně s dcerou Michalkou navštívil, byla již v agónii a následujícího dne 28. února 2009 skonala. Poděkoval jsem všem zdejším zdravotníkům za péči poskytnutou naší Miladě v posledních dnech jejího života.

Po návratu domů na mne dolehla tvrdá realita, že jsem definitivně ztratil nejbližší, téměř celoživotní partnerku. Společně s celou rodinou, všemi příbuznými a mnoha přáteli, jsem se s ní rozloučil v obřadní síni na Olšanských hřbitovech, kde o něco později, tentokrát již v úzkém rodinném kruhu a v přítomnosti její celoživotní kamarádky Jaroslavy Margoliusové, jsem nechal uložit urnu Milady do naší skromné hrobky „Rodina Kuthanova“.

Opět po letech jsem začal toto smutné a vzpomínkové místo pravidelně navštěvovat. Na život vdovce jsem vůbec nebyl připraven, ale s tímto osudem jsem se musel smířit. Stále jsem trpěl pocitem, že mnohé věci zdánlivě prosté a spontánně probíhající sám nezvládnu.

27. Přátelství rybářů, spolužáků a spolupracovníků

Měl jsem jisté obavy, abych se snahou nejbližších příbuzných zaplnit mou zdánlivou samotu nestal jejich neblahou přítěží. Soustředil jsem se proto k navazování a obnovování přátelských a zájmových vztahů. Zálibu v rybaření jsem proto svázal hlavně s působením v Českém rybářském svazu.

Rybáři jsou odedávna pospolitost neodmítající nikoho, kdo hodlá pro uchování hodnot našich vod učinit alespoň něco prokazatelně užitečného. Mé původní povolání chemika mne nyní přiblížilo k těm jejich aktivitám, které sledují vedle čistoty vodního prostředí také ekologii okolní přírody. Nabídla mi to má mateřská místní organizace v Praze 1 a tak jsem dostal příležitost trávit část svého volného času mezi rybářskými přáteli právě zde v dělném kolektivu kolem dlouholetého předsedy Miroslava Nechvátala. Opět jsem sedával vedle známého muškaře a výrobce umělých nástrah Jaroslava Eisnera, mimořádně všestranného rybáře Miroslava Hynka a rybářského hospodáře Luboše Boučka. Pravidelně jsem se s nimi účastnil kolektivních zájezdů na různé rybářské revíry, kde jsem často léta už nerybařil.

Přece jsem ale pociťoval tíhu narůstajícího věku. Při špatném počasí mne to už k vodě tak nelákalo, jako v bujarém mládí. A protože ryby provázely celý můj dosavadní život, opatřil jsem si jich několik i domů. Vzpomněl jsem si na své dětské zájmy při pozorování života drobných vodních živočichů ve sklenici od okurek. Opatřil jsem si akvária a propadl i této vášni. Okruh nových přátel jsem tak rozšířil o vyznavače podobných zálib, tentokrát ale na akvaristických burzách.

Začal jsem opět navštěvovat chatu u Štěchovické přehrady, vzpomínal na dávno minulé doby Svatojánských proudů a na krátce přetrvávající romantické období po jejich zániku. Trávil jsem častěji příjemný čas na pramičce, abych z ní v klidu rybařil osamocen ve vzdálenějším ohybu řeky.

Ozvali se také ti, na které jsem trestuhodně během svého aktivního života zapomínal. Náhle se z hlubiny mého zapomnění vynořili dosud žijící spolužačky a spolužáci z Nerudova gymnázia v Praze na Malé Straně. Po společné výroční návštěvě naší bývalé alma mater jsme se dohodli na vzájemných trvalých stycích, a to vždy prvé úterý v měsíci na krátký pokec do restaurace U Mánesa a později v Podolské sokolovně. Dařilo se to zásluhou téměř všech bývalých spolužáků, hlavně díky Ing. Antonínu  Branžovskému, MUDr. Blance Sukové, MUDr. Václavovi Sukovi, PhDr. Josefu Kopečkovi, Ing. Miroslavu Tetourovi a JUDr. Aloisi Markovi. Můj trvalý internetový styk s oním Antonínem mne opakovaně obohacoval a stále obohacuje o nové ideje, pomáhá zapomínat na neduhy stárnutí a přemýšlet o smyslu života.

Pravidelně jsem také docházel na každoroční setkání absolventů VŠCHT Praha ročníku 1957 organizované Ing. Sylvii Růžičkovou-Barochovou a Ing. Emilem Píšou. Ve snaze vyhýbat se samotě a zachovávat přijatelnou psychiku, snažil jsem se také udržovat styky s dalšími kolegy a kolegyněmi oboru, vedle docenta Ing. Stanislava Böhma, CSc. a Ing. Ivana Danihela, CSc., nejčastěji s Ing. Irenou Červenou, CSc. Ing. Olgou Raimovou, Ing. Janou Šauliovou, CSc., Ing. Svatoslavou Voltrovou, CSc. a Janou Tichavovou.

S naposled uvedenou Janou, dnes již Kuthanovou, mne nakonec spojil společný osud. Oba jsme zůstali jako penzisté sami a při jednom z našich setkáni jsme se dohodli, že se pokusíme strávit poslední léta našich životů spolu.

Osud nemohl navést na křižovatku závěrečné etapy mé životní cesty ideálnější partnerku. Dokládat to jakýmikoliv superlativy by ve vztahu k Janině osobnosti znehodnocovalo její morální a lidské vlastnosti. Prožila dosavadní život ve velmi skromných podmínkách, pro práci laboratorního technika si při zaměstnání zvýšila odbornou kvalifikaci. Sama při tom vychovala dvě dcery Ing. Janu Toufarovou a Helenu Pobořilovou pro plnohodnotný samostatný život.

Po celá léta udržovala písemný a později i osobní styk se svým o mnoho let starším bratrem Richardem Heranem, který již jako šestnáctiletý odjel v roce 1938 za svými příbuznými do Austrálie. V posledních letech jeho života jsme ho již jako manželé navštívili v pobřežním tasmánském městě Burnie a on na oplátku zavítal k nám do Prahy. Jejich tak vzácně trvalý sourozenecký vztah jsem měl možnost obdivovat při mnoha příležitostech.

S Janou i všemi našimi příbuznými jsem vždy nacházel vzájemné porozumění a toleranci v názorech na obecné problémy lidské společnosti. Ač zatížen již mnoha křížky a podle dnešních měřítek pochopitelným konzervatizmem, nemohu si představit příznivější podzim a snad i zimu své existence na tomto světě.

28. Náznaky životní filozofie a fantazie

Můj životní příběh byl podmíněn společenským vývojem hlavně ve druhé polovině dvacátého století. Své společenské uplatnění jsem nalezl ve vědecké a učitelské práci, jejímž prostřednictvím jsem přispíval k udržení a zvyšování odborné prestiže hlavně svého posledního pracoviště v domácím i celosvětovém měřítku. Můj postoj k různým životním událostem byl nejvíce ovlivňován preferencí vlastní profesionality před jakoukoliv jinou společenskou aktivitou.

Vztahy k minulosti posuzuji podle dosažené úrovně lidského poznání v daném období. V dobách jeho nízké či velmi omezené úrovně byly mnohé představy vycházející z existence nepochopených jevů a úlohy nadpřirozených bohů či božstev významné a často i progresivní pro duchovní a kulturní rozvoj společnosti. Pokud ale vezmu v úvahu, že jen v průběhu minulého století bylo vědecky opodstatněné poznání obohaceno nepochybně větší měrou, než za celý dosavadní vývoj lidstva, jsou již tyto představy i ve svých duchovních důsledcích stěží přijatelné k pochopení okolního světa. Vědecky nepodložená dogmata a jejich prosazování již trvale neslouží dalšímu příznivému vývoji lidských společenstev, ale stávají se spíše jeho brzdou. Oceňuji ale trvalý kulturní vklad části náboženských představ do historie a kultury lidstva a někdy i k inspiraci přijatelné společenské morálky, třeba v duchu většiny zásad biblického Desatera přikázání. 

Na základě experimentálně potvrzovaných znalostí, považuje nás již šířeji vzdělaná část lidstva za společnost jedinců základního druhu Homo Sapiens, nyní již téměř neomezeně okupujícího celou zeměkouli. Od všech ostatních živočišných druhů se patrně lišíme tím, že si díky dosavadnímu evolučnímu vývoji našeho nervového systému velkou část svého bytí i v pohledu na minulost uvědomujeme a cílevědomě hodnotíme v závislosti na nových poznatcích nejen vlastního organismu, ale i okolního pozemského a vesmírného prostředí.

Můj dosavadní světový názor se vyvíjel od prostého přijímání křesťanské morálky až po chápání světa provázaného dialektickými a materialistickými souvislostmi dokazovanými výlučně objektivní vědou. K vytváření svých představ o minulosti, současnosti a budoucnosti, nepociťuji potřebu přijímat koncepce či představy vycházející výlučně z dřívějších období nízké úrovně lidského poznání, které by byly v rozporu se současnými poznatky exaktních věd.

Setkával jsem se složitostmi vztahů mezi vědeckými poznatky i běžnými společenskými problémy. U mnoha občanů i části politiků vedou nepříliš srozumitelné diskuse zejména filozofů, historiků a politologů, k chápání vědy jako zbytečného luxusu stravujícímu neefektivně příliš finančních a hmotných prostředků. Vědy se také stěží mohou dovolávat myslitelé preferující nábožensky chápaný duchovní život člověka mimo rámec poznatků soudobé biologie.

Skutečně pokrokový vývoj lidstva bude zřejmě svázán s postupným osvojováním všech důsledků vědeckého poznání, nejen v bezprostředně materiálních, ale i v duchovních a kulturních oblastech života. Kolik generací po celé zemi bude k tomu zapotřebí, je popravdě v nedohlednu.