O mně 1

V obou částech 1 a 2  uvádím  zkrácenou verzi mých autobiografických pamětí z publikace Josef Kuthan "Život nejen s chemií", Vydavatelství MAC spol. s r.o., Praha 2015.

Můj pohled na společnost, ve které mne bylo souzeno žít, se vyhýbá černobílému vidění světa. Popisuji své životní zážitky tak, jak se v mé paměti skutečně zobrazily. Pokud v ní zůstaly některé nepřesnosti nebo jiné události z ní vymizely, nebylo to v žádném případě mým záměrem.


01. Proč líčím svůj životní příběh?

02. Dětství, protektorátní a válečné prožitky

03. Gymnazijní a studentská léta

04. Svazy mládeže, skauting a komunistické hnutí

05. Konečné rozhodnutí stát se chemikem

06. Nové i nenaplněné naděje

07. Dotyky s vědou a diplomová (magisterská) práce

08. Založení vlastní rodiny a osobní záliby

09. Aspirantské (doktorandské) studium, vstup do skutečné vědy

10. Začátek vysokoškolské pedagogiky a odborná stáž v Jeně

11. Ideové a rodinné úvahy, vlastní byt

12. Nové metody a směry bádání, inspirace kvantovou teorií

13. Trvale vysokoškolským učitelem

14. Nezapomenutelní spolupracovníci a kolegové

15. Šedesátá léta politického kvasu a prvá akademická funkce

16. Využitelné a základní přínosy našeho výzkumu

17. Okupace vojsky Varšavské smlouvy a osudy mých nejbližších

01. Proč líčím svůj životní příběh?

Vývoj veškerého lidstva je od nepaměti vyplňován mozaikou individuálních životních příběhů. Každý z nich by mohl být vylíčen jedinečným curriculum vitae. Jen nepatrný zlomek jedinců se odhodlá zanechat po sobě písemně své autobiografické zážitky. A já se o to tady pokouším.

Naše společnost se podruhé světové válce jen obtížně vyvíjela k trvalé spokojenosti většiny našich občanů a neklidné poválečné období studené války k tomu také nevytvořilo příliš příznivé podmínky. Většina z mé generace toužila po mírovém a sociálně spravedlivějším světě, oceňovala nejen naše, ale také velké lidské oběti našich osvoboditelů, nechtěla znovu zažít neblahý konec první republiky a jeho tragické následky. Část Evropy osvobozená Rudou armádou se stávala mnohem kritičtější ke kapitalistickému společenskému uspořádání, které právem spojovala s válkou.

 Tato situace vyústila v politický boj, ve kterém nepochybně i vlivem neúplných informací o vnitřních poměrech v Sovětském svazu nakonec vítězily strany usilující o vybudování socialistické společnosti ve svých zemích. Samotné socialistické ideje dodnes pokládám za pokrokové a ve svém mládí jsem se s nimi do značné míry ztotožnil. Vývoj společnosti se ale neodehrál podle našich původních trochu idealizovaných představ. Začaly se stále více projevovat také nedobré stránky lidské povahy, třeba zakrývat pod rouškou demokratického přístupu k moci vlastní individualistický přístup ke zbohatnutí a nepřiměřeným majetkům. Přes nepřízeň pozdějších vnějších i vnitřních politických poměrů jsem se snažil šířit ve svém okolí životní optimismus a přispívat společnosti prokazatelnými výsledky své práce.

02. Dětství, protektorátní a válečné prožitky

Narodil jsem se 26. ledna 1934 v Praze, třicet pět let jsem pak bydlel u rodičů na Malé Straně v rohovém rodinném domku ve Vlašské ulici na začátku Jánského vršku. Jeho vlastníkem byl otec mé matky Marie, záhy ovdovělý Karel Voráček. Jako drobný živnostník přečkal společenské změny, od rakouského císařství, přes první československou republiku, německý protektorát, až po dobu znárodňování, kdy přenechal svůj obchod tehdejšímu obchodnímu družstvu Bratrství. Na Štědrý den s námi za společný štědrovečerní stůl nikdy nezasedl, zůstával tiše ve svém pokoji sám a tam mu vždy byl naservírován kapr upravený "na černo". Snad zde vzpomínal na svou předčasně zemřelou manželku, mojí první babičku, kterou mne již nebylo dopřáno poznat.

Na druhou babičku Marii, rozenou Prokšíkovou si také dobře pamatuji. Její manžel Josef Kuthan byl jedním z prvých pražských průvodčích na koňce, tramvajového vozu s koňským potahem, a dotáhl to až na revizora. Zemřel ale ještě před mým narozením. Babička Kuthanová bydlela na Maltézském náměstí v deputátní půdní garsonce o jedné
místnosti, v níž vyrostl ve velmi skromných poměrech i můj otec. 

Rodiče zůstávají pro mne nezapomenutelným párem, bez nichž si nedovedu představit svůj životní start. Maminka Marie Kuthanová, rozená Voráčková, byla nejen vážné až příliš důvěřivé povahy, ale i neobyčejně ušlechtilých vlastností a zcela oddána péči o celou naši vícečetnou rodinu. Starala se nejen o své vlastní děti, o mne a mé sestry Kamilu a Magdalenu, ale i o své nezletilé sestry-dvojčata Jiřinu a Zdenku.

Otec Ing. arch. Josef Kuthan původně bydlel se svými rodiči na Maltézském náměstí a teprve po svatbě se přistěhoval do Vlašské ulice k Voráčkově rodině. Po absolvování malostranského gymnasia vystudoval architekturu na pražském Vysokém učení technickém u profesora Ing. arch. Aloise Čenského, autora vysoce ceněné architektonické výzdoby Vinohradského divadla. Posléze se stal jeho asistentem a byla mu svěřena část architektury strašnického krematoria, na ní je tak trvale podepsán. Tato jeho slibná odborná kariéra byla ukončena uzavřením českých vysokých škol za nacistické okupace. Během války působil v oddělení propagace Západočeských kaolinových závodů v Horní Bříze, kam mne na své služební cesty někdy bral sebou. V areálu závodu jsem tu bezmezně obdivoval malé parní mašinky místní tovární vlečky. Po válce se marně pokusil o návrat na pražskou Fakultu architektury Českého vysokého učení technického (ČVUT), původního poslání architekta se vzdal a do konce svého aktivního života by lv různých státních institucích technickým úředníkem

Měl rád romantiku, spolu s bývalými spolužáky Ing. arch. Janem Jetelem a Ing. arch. Karlem Kopem založil malou povltavskou trampskou osadu ve Svatojánských proudech. Naše původní malá chatka byla posléze nahrazena trochu prostornějším srubem, blíže k řece. Do ní jezdila a dodnes jezdí celá naše rodina, občas také někteří příbuzní a známí. Zažil jsem tam šťastná dětská léta, hlavně v době války, kdy hrozilo bezprostřední bombardování Prahy.

Začátkem května 1945 se situace v Praze značně vyhrotila a nemohli jsme už zůstávat v bytě. Tři dny v temném zamčeném sklepě byly pro mojí mladší sestru Kamilu i pro dospělé nadmíru deprimující. Konečně jednoho rána slyšíme na ulici volat místního pekaře pana Škodu: "Pojďte ven, jsou tu už Rusáci!" Vycházíme společně s mnoha sousedy z okolních
domů ven, ale ti vojáci nikde! Konečně někdo volá: "V Nerudovce jedou tanky!". Záhy spatřujeme nadšené davy, na tanky někteří lidé házejí květiny, převážně tehdy již vykvetlý šeřík. Poprvé v životě jsem viděl vojáky Rudé armády. Zakončení války oslavila naše rodina asi nejlépe narozením mé druhé sestry Magdaleny.

Byly ale také úděsné zážitky z prvé procházky pražskými ulicemi a náměstími. Hned v Karmelitské ulici, pod nenávistnými pokřiky přihlížejících, rozebírali barikádu z dlažebních kostek jistí civilisté poznamenaní krvavými šrámy na pažích a zádech. Přešli jsme Karlův most pokrytý několika nedbale zakrytými a zakrvavenými mrtvými těly a za ním se podobná scéna opakovala.

Při návratu domů přes Klárov jsme zastihli kolonu utrmácených mužů v německých uniformách, kteří sem pod dohledem příslušníků "Národní gardy" prý pochodovali až z Mělníka. Viděl jsem na několika místech ležící těla zastřelených vojáků, snad neschopných dalšího pochodu. I periferní následky skutečné války jsou kruté a vražedně nelidské. Proto vnitřně zavrhuji jakýkoliv happy end, jako nezbytné vyvrcholení mnoha soudobých filmů předvádějících nové válkou nedotčené generaci rádoby krásu a vrchol moderního válčení.

Také náš první letní poválečný pobyt v chatě, nyní již u nedávno napuštěné Štěchovické přehrady, byl poznamenán hrůznými následky války. Po hladině plavaly mrtvoly převážně vojáků, které sem přinesla vltavská voda z horních partií řeky.

Čtyři třídy obecné školy jsem absolvoval ještě za protektorátu. Ve škole jsme několikrát měnili nejen místnosti, ale i budovy. Původní přihlášku na tehdy osmileté malostranské gymnasium, dnešní Nerudovo, otec z nějakých důvodů stáhl a tak jsem následující rok až do konce války chodil do tehdejší měšťanské školy v Josefské a posléze Zborovské ulici. Tato doba ale nebyla pro mé budoucí gymnazijní učení ztracena, neboť jsem byl po osvobození přijat přímo do sekundy.

03. Gymnazijní a studentská léta

Bezprostředně po osvobození Československa v roce 1945  jsem byl již po letních prázdninách přijat na malostranské Nerudovo gymnázium v Praze, které mi v následujících sedmi letech poskytlo takový základ všeobecného vzdělání, který jsem po celý svůj další život mohl bez problémů rozvíjet. Na rozdíl od základní školy jsme se již učili společně s našimi dívčími protějšky. Bez ohledu na nové vjemy a vlastní úvahy v mém středoškolském období života jsem ale pociťoval stálou duševní i materiálovou závislost na rodičích. Na mne zapůsobilo také několik zdánlivě nesouvisejících zážitků. Mezi ně patřilo jisté překvapení, že naši kantoři nám začali vykat, což ve mne zpočátku vyvolalo určitý pocit odosobnění a odstupu.

Jako začínající gymnazista si jen matně pamatuji na poválečné volby. Procházky předvolební Prahou nebyly již tak odstrašující, jako v květnu pětačtyřicátého roku, ale mezi množstvím různých plakátů týkajících se politických stran zůstaly v mé paměti dva, v mém klukovském pohledu trochu žertovná hesla. Na Malostranském náměstí byla na jedné budově výzva "Bratře, někdo tě natře!" a podél celého železničního smíchovského mostu přes Vltavu byl zavěšen dlouhý transparent "Volte voly, volte krávy, jen nevolte klerikály. Dnes se mi zdá, že trefně ilustrují tehdejší politickou atmosféru.

Potřebné sebevědomí gymnazijního studenta mi v té tobě ještě chybělo. Vzpomínám na nevysvětlitelné pocity, když ve výuce docházelo ke skutečně zásadním zásahům jako důsledek překotných změn společenských poválečných poměrů. Prováděné změny ve výuce jsem ale stále zřetelněji vnímal.

Jedním z nejdůležitějších předmětů bylo náboženství, na Nerudově gymnáziu katolické. Vyučujícím byl monsignor Josef Konůpek. Byl k nám neobyčejně vlídný, nikdy jsem ho neviděl rozčíleného, mluvil neobyčejně ušlechtilou češtinou bez náznaku hrubého, natož
vulgárního výrazu. Učil nás přímo z Bible, předčítal z ní určité pasáže a pak se snažil s námi diskutovat o různých všedních životních situacích. Spolu se spolužáky jsem ho ale zbožně poslouchal a snažil jsem se získat co nejlepší známku z náboženství.

Ve druhém patře gymnazijní budovy byla tehdy kaple, ve které učitelé náboženství občas sloužili pro studenty mši. Byly zde mechanické varhany, jejichž měchy bylo zapotřebí během hry šlapat, a to byla nejdostupnější příležitost pro ctižádostivé studentíky. Později, ve skutečném kostele, jsem před svatým přijímáním obdivoval nejen zdejší kněze a jejich ministranty. Okouzlovala mne i krása církevních hábitů, hudby a zpěvu. Nestydím se přiznat, že kdyby se mne tehdy někdo z rodičů či známých zeptal, čím bych v budoucnu chtěl být, má odpověď by byla nepochybně knězem. Po odchodu monsignora Konůpka a krátkého působení jiného katolického kněze zcela odlišného charakteru a přístupu ke studentům jsem zažil i jisté rozčarování z mého tehdy zcela upřímného obdivu katolické církve.

Události osmačtyřicátého roku v mém bezprostředním okolí nikdo nepovažoval za "komunistický puč" a ve vzniklých lidových milicích budoucí nástroj politické diktatury ani vlastní ohrožení. Po zrušení náboženství jako povinného předmětu zůstala gymnazijní kaple opuštěná a nevyužitá. Mezi již mentálně vyzrálejšími staršími studenty vyšších tříd se začala projevovat iniciativa využít tuto místnost nějakým pro ně zajímavějším způsobem. Potíž byla ovšem v okolnosti, že kaple byla vysvěcena a pokud by se měla používat k jiným než církevním účelům, bylo přinejmenším slušné jí předem odsvětit.

Do následujících událostí s tím souvisejícími jsem se zapletl jako zvolený důvěrník naší sekundy v delegaci studentů celého malostranského gymnázia chystající se navštívit v této záležitosti pražské arcibiskupství. Pamatuji si, jak naše delegace byla přijata tiše mluvícím knězem v černém hábitu. Když naši starší kolegové nějak vydrmolili přání odsvětit gymnazijní kapli zavrtěl hlavou, neboť to prý vůbec nespadá do jeho kompetence. Proto  požádá svého nadřízeného, aby naší žádost dál posoudil. Přijal nás pak výše zařazený prelát, jehož převážně tmavý hábit i malá čepička se vyznačovaly nápadným červenofialovým lemováním. Vyslovil názor, že by se k odsvěcení kaple neodhodlal ani pan arcibiskup. To většinu z nás ohromilo.

Náhle se otevřely dveře a do místnosti vstoupil ve fialovém hábitu muž důstojného vzezření, před nímž se přítomní duchovní uctivě ukláněli. Byl to sám arcibiskup pražský, profesor ThDr. Josef Beran! Zběžně vyslechl od jednoho z přítomných informaci o účelu našeho pobytu a všechny nás, k našemu překvapení, velmi mile pozval do své pracovny. Vše jsem dále již prožíval jako v transu, jen si pamatuji, že nás pan arcibiskup pohostil nějakými koláčky, objasnil, že stánek může z boží vůle zaniknout jen nejspíš nějakou živelní pohromou a při rozloučení popřál nám mnoho úspěchů ve studiu a budoucím životě.

Po vystřízlivění z této návštěvy došlo mezi členy delegace k diskusi, zda nějaká přeměna kaple na jiný společensky užitečný prostor, například prostou úpravou jejího interiéru, se nikterak neprohřeší proti jejímu dřívějšímu náboženskému poslání. Teprve po delší době zmizel z ní oltář, varhany byly rozebrány a ostatní inventář jen postupně pokrýval prach v trvale uzamčené místnosti. Někteří iniciativní studenti již tehdy uvažovali o možnosti věnovat tyto prostory hudbě, ale této úlohy se žádný z našich kantorů zatím neujal.

Změnu přinesla teprve v následujících letech jistá reorganizace systému pražských gymnasií, kdy to malostranské se rozrostlo o několik dalších tříd přemístěných z pravého staroměstského břehu Vltavy. Postupně jsme tělesně i duševně vyzrávali a zaujímali se o uskutečnění záměru našich dřívějších starších kolegů kteří již mezitím odmaturovali.

Také profesorský sbor se změnil, hlavně příchodem nového ředitele PhDr. Oty Pokladníka,
přicházejícího patrně z jistých umělecko-historických intelektuálních kruhů. Pro umělecky zaměřené studenty se stala neocenitelnou nakonec uskutečněná přestavba školské kaple, která byla vkusně přeměněna na malý divadelní a taneční sál. Brzy zde našly útočiště taneční, recitační a zejména divadelní kroužek. Jeho externí vedení převzal z popudu ředitele gymnázia uznávaný odborník profesor Karel Vetter. Pod jeho vedením začínali pokoušet svůj talent pozdější známí herci, z naší třídy Milan Neděla a z nižší třídy Jan Tříska

Mezi novými profesory mne nejvíce imponoval Jaroslav Divíšek, který v tradičním předmětu výtvarná výchova dokonale skloubil často protichůdné technické a umělecké sklony svých studentů. Jeho výjimečnost, s kterou nepochybně předběhl tradiční nazírání na středoškolského pedagoga, jsem si uvědomoval převážně až později kdy jsem na svá gymnazijní léta již jen trochu nostalgicky vzpomínal.

04. Svazy mládeže, skauting a komunistické hnutí

Po mém přijetí na Nerudovo gymnázium v Praze se původní studentská samospráva postupně přeměnila ve školskou organizaci Svazu české mládeže (SČM), jejímiž členy byli prakticky všichni studenti. Zařadili se tak do společensky tehdy široce přijímané kategorie "svazáci". Profesorský sbor do činnosti SČM tehdy vůbec nezasahoval, jen ředitel občas diskutoval s jejím výborem o některých strastech tehdejšího studentského života. Pro většinu kantorů to bylo něco zcela nového a nezvyklého ale postupně se s  existencí organizace SČM na gymnásiu více či méně smiřovali.

Činnost SČM se mi líbila i mimo školu. Pořádala řadu z dnešního pohledu jistě velmi jednoduchých kulturních a společenských akcí a také pracovní bezplatné brigády, na kterých svazáci přesvědčivě demonstrovali svojí snahu podílet se na poválečné obnově hospodářství Československé republiky.

V mých jedenácti letech mne rodiče přihlásili také do skautského hnutí. Otec se kdysi jako tramp stýkal s tradiční skautskou rodinou manželů Langových a ti vedli malý skautský oddíl "vlčat", jak byli tehdy označováni mladší adepti budoucích opravdových junáků. Tato etapa skautské výchovy dětí založená na spoluúčasti rodičů měla ucelený systém zaměřený na základy táboření a jednoduchého sportování v přírodě. Mám stále pěkné vzpomínky na doznívání mého dětství v tomto oddíle.

Po dosažení mládeneckého věku jsem přešel do vyššího organizačního stupně junácké výchovy. Protože jsem již záhy uměl dobře plavat, přijali mne do známého 5. oddílu vodních skautů Jaroslava Nováka zvaného "Braťka". Měli jsme stanoviště poblíž podolské loděnice, kde jsme například svépomocí upravovali skutečný záchranný člun z nějaké námořní lodě se záměrem ho použít na vltavských vodách. Krásné dny jsem také zažil ve skautském táboře na známém ostrůvku uprostřed Sečské přehrady. Kdybych se později nedozvěděl o rozpuštění také tohoto junáckého oddílu, patrně bych své časové možnosti spravedlivě rozděloval mezi "vodou" za školou a "svazem" ve škole. Politicko-společenský vývoj následujících let dal ale žel stop skautingu a zelenou svazákům.

Na tomto levicovém mládežnickém hnutí jsem se skutečně z vlastní vůle a přesvědčení podílel posléze jako člen výboru na gymnáziu a aktivista okresní organizace ČSM v Praze 1. Mezi své vzpomínky bych zařadil také účast na Stavbě mládeže při výstavbě trati Brno-Havlíčkův Brod a na Celosvětovém festivalu mládeže roku 1952 v Berlíně. Zde bylo pro mne nezapomenutelné také setkání s tehdejšími předními svazáckými funkcionáři Zdeňkem Hejzlarem, Ladislavem Lisem, Pavlem Kohoutem a Jiřím Kantůrkem. Spatřoval jsem v nich mladé komunisty, prosazující mezi námi oslovení soudruhu, soudružko a reprezentující také tímto způsobem svou stranu ve svazáckém hnutí. Když jsem se po mnoha letech dozvěděl o změně jejich společenské orientace, nacházel jsem jen chabé vysvětlení, že právě člověk vyznávající v mládí až fanatickou vírou v socialistické ideály je náchylný ve zralém věku je stejně fanaticky opouštět. Podobně jako většina mých spolužáků jsem také přečetl  Fučíkovu knížku "Reportáž psaná na oprátce". Její autor byl a je pro mne příkladem statečného odporu proti nacistickému režimu který nemá nic společného s politickými deformacemi v padesátých letech, ani se zneužíváním svého jména v poválečných letech. Oba Fučíkovy odznaky ponechávám trvale s jistou pietou ve své pozůstalosti.

Otec přede mnou nikdy netajil, že měl již před válkou jisté styky s komunisty, a to hlavně pod vlivem nedaleko bydlících manželů Dražilových. Byli stoupenci bývalého představitele českého dělnického hnutí Bohumíra Šmerala, před válkou působili v družstevním a dobročinném hnutí a po dobu nacistické okupace byli vězněni. Poúnorovým vývojem 1948 nebyli vůbec nadšeni, odmítali různá vyznamenání a pozvání na pražský Hrad i později kdy již byl prezidentem Klement Gottwald. Do mého života ale vstoupili nesmazatelným způsobem.   

Jednoho dne k nám přišli na návštěvu a po chvíli se mne pan, vlastně soudruh Dražil takovým tichým hlasem zeptal zdali bych se nechtěl stát kandidátem na členství v Komunistické straně Československa, že zná dobře názory mých rodičů a dozvěděl se o mé úspěšné práci ve svazácké organizaci. Zůstal jsem jako zkoprnělý. Tehdy mne ani nenapadlo, že o takového nevyzrálého mládence může mít tato významná politická strana vůbec zájem.

Stalo se tak  bezprostředně před maturitními zkouškami, kdy jsem měl poněkud odlišné starosti a spolu se svými kamarády na gymnáziu byl zcela zaujat studiem potenciálních maturitních otázek. Během tohoto horečnatého studentského úsilí si mne náhle zavolal ředitel Ota Pokladník a skoro diskrétním způsobem mne ve své pracovně sdělil, že stranická organizace na gymnáziu dostala návrh na mé přijetí za kandidáta KSČ, že jej schválila a pošle příslušné rozhodnutí stranické organizaci té vysoké školy, na kterou budu přijat.

05. Konečné rozhodnutí stát se chemikem

V roce 1952 jsem na Nerudově gymnasiu v Praze po sedmi letech konečně maturoval. Většina ze spolužáků zamířila na různé vysoké školy, zbytek ostatních do praktického života. Můj otec stále předpokládal, že budu následovat jeho povolání architekta a mojí volbu přihlásit se na Fakultu chemicko-technologickou Českého vysokého učení (ČVUT) Praha zatím nebral příliš vážně. Poprvé v životě jsem se ale rozhodl pro chemii zcela samostatně, i když snad až příliš nekompromisně. Bylo to z hlediska mých tehdejších životních zkušeností vyzrálé rozhodnutí? Asi nikoliv, neboť bylo motivováno spíše emocionálně a trochu jsem potlačoval svůj sklon k elektrotechnice a optice. Nemohl jsem tehdy ještě pochopit skutečnou hloubku, rozsah a souvislosti chemických a fyzikálních zákonů.

Má volba ale přece nebyla tak náhodná. Nerudovo gymnázium v Praze mne poskytlo takový základ všeobecného vzdělání, který jsem po celý svůj další život mohl bez problémů rozvíjet. Můj prvotní zájem o přírodu se zde projevoval nejdříve směrem k mineralogii. Sbíral jsem a obdivně prohlížel kousky hornin s různě vyvinutými drúzami krystalů anorganických sloučenin. Pamatuji si, jak jsem v bývalém lomu v Praze-Braníku nacházel krásně vyvinuté krystaly kalcitu, v Povltaví pak vedle častých šupinek slídy také občas zlatavě se lesknoucí krystalky pyritu. Postupně jsem si na půdě našeho malostranského domku pořídil celou malou kolekci minerálů, Největší dojem na mne ale zanechala mineralogická sbírka Národního muzea v Praze. Začal jsem se blíže zajímat nejen o chemické složení vystavovaných vzorků, ale i o jednoduché chemikálie prodávané v drogeriích a lékárnách. O takto všelijak získávané preparáty jsem s náležitým popisem doplňoval svojí půdní sbírku minerálů.

Dozvěděl jsem se také, že do jednoho dvora v Husově ulici na Starém Městě pražském zanechala jedna německá firma dříve zde působící za nacistické okupace ještě zachovalé kousky laboratorního skla! Společně s jedním spolužákem jsem tento dvůr několikrát tajně navštívili a mezi odpadem skutečně občas nacházeli nerozbité zkumavky, kádinky, baňky, misky, pipety a dokonce i lihový kahan, ale také některé běžné chemikálie včetně anorganických kyselin. Těmi "nálezy" jsem posléze svojí zmíněnou půdní sbírku přeměnil na malou chemickou laboratoř.

Podle jedné z tehdy velmi populárních příruček Ing. Karla Andrlíka pro žáky chemických průmyslovek jsem se zde také pokoušel provést některé jednoduché pokusy. Žádný z nich naštěstí neměl špatné následky i když pošetilá snaha o oxidaci terpentýnu kyselinou dusičnou skončila plamenem který se mi ale podařilo rychle uhasit. Rozumnějším směrem mne záhy orientovala výuka přírodovědně zaměřených předmětů na gymnáziu.

Doslova jsem hltal nové pojmy a poznatky z předmětu chemie, který nás žel vyučovali snad každým rokem se měnící, ale celkem vlídné profesorky a profesoři. Mendělejevovu tabulku chemických prvků jsem znal brzy nazpaměť a se zájmem sledoval některé předváděné chemické pokusy. Při chemickém kabinetu však již tehdy byla slušně vybavená malá laboratoř, do které paní profesorka Ing. Růžena Jiroušková pouštěla jen několik vybraných studentů s hlubším zájmem o svůj předmět. Brzy jsem se zde ocitl ve společnosti studentů vyšších tříd, kteří se netajili svým budoucím záměrem  studovat chemii na některé vysoké škole.

Tehdy jsem si ještě nekladl otázku zda fyzika a chemie představují samostatné oblasti vědy. Dnes jsem přesvědčen, že rozhodně ne, i když v obou oborech jsou udělovány samostatné Nobelovy ceny. Všechny děje v chemii lze popsat pomocí soudobých fyzikálních teorií ačkoliv se to může zdát na prvý pohled příliš zjednodušené.

06. Nové i nenaplněné naděje

Mojí jedinou volbou a touhou byla jednoznačně Chemicko-technologická fakulta ČVUT Praha. Přijímací zkouška měla dvě části, písemnou z matematiky a chemie, ústní bez bližšího určení.

V písemce jsem uspěl přestože formulace její matematické části byla pro mne nezvyklá a neočekávaná. S velkou úlevou jsem si záhy přečetl na vývěsce své jméno mezi uchazeči kteří byli na základě písemné zkoušky připuštěni ke zkoušce ústní. Ta se měla konat odpoledne v pracovně tehdejšího docenta Ing. Dr. Vlastimila Růžičky. Před dveřmi jeho pracovny jsem už odpoledne nervózně postával společně s několika dalšími adepty. Poté, co vyzkoušení studenti postupně vycházeli ven, počet čekajících klesal, až zůstal nezbytně ten poslední a tím jsem byl shodou okolností právě já. Očekával jsem, že budu vyzván ke vstupu, vyšel ale sám zkoušející, rozhlédl se a řekl mi abych ještě posečkal, že se musí v jisté neodkladné záležitosti na chvíli vzdálit.

Byl to pro mne prvý šok. Čas čekání neúprosně plynul a záhy po setmění jsem oknem z chodby civěl do tmavého večera. Začal jsem propadat beznaději, že na mne zkoušející už zapomněl, náhle se ale v patrném spěchu objevil a ve stejném duchu mne vyzval k následování do pracovny. Očekával jsem nějakou otázku z mé oblíbené chemie a úplně jsem zkoprněl když na mně vyhrkl striktním dotazem: "Můžete mi říct kolik je logaritmus sta?".

Druhý šok byl v mém nitru náhle vystřídán podezřením, že jde o chyták který má ukázat, že nevím nic o jiném než desetinném logaritmickém základu. Odpověděl jsem proto hrdě, že obecně nemohu. Reakce docenta byla tristní: "Je jasné, že vy se ani přes první ročník nemůžete dostat! Ale abych projevil shovívavost, nebudu vám ve vašem marném úsilí překážet, na shledanou!". A bylo vymalováno!

Pod úderem třetího šoku jsem se vypotácel z docentovy pracovny. Ztrácel jsem zcela sebedůvěru. Jak jsem se dlouho připravoval na touženou chemickou kariéru a nyní elementární matematické selhání mne o ní připravilo! Celou cestu domů jsem přemýšlel, co se vlastně stalo. Zkoušející měl asi na mysli skutečně jen logaritmus dekadický se základem 10 a to mi trestuhodně nedošlo. Doma jsem nenašel odvahu rodičům vylíčit peripetii mého přijímání na vysokou školu.

Tu noc jsem moc nespal a hned druhý den spěchal opět do Dejvic, abych se přesvědčil, zda jsem ke studiu skutečně přijat. S velkou úlevou jsem našel své jméno na seznamu přijatých. Současně jsem se dozvěděl, že zde vzniká nová samostatná Vysoká škola chemicko-technologická (VŠCHT) a já se mám zapsat na její nově zřízenou Fakultu anorganické technologie.

Na tomto místě bych předběhl sled mého života. Onen zlý zkoušející, pozdější profesor a vedoucí jedné z kateder, se později stal jedním z mých upřímných přátel a starších rádců. Když jsme spolu po mnoha letech usedli ve vědecké radě školy, nikdy jsem nenalezl odvahu připomenout mu peripetii mé přijímací zkoušky.

Nemohu zapomenout na své prvé přednášející, kteří mne uvedli do vysokoškolského studia technické chemie. S ohledem na mé selhání při ústní přijímací zkoušce jsem se obával trochu matematiky. K mé velké úlevě před nás předstoupil docent RNDr. Jan Bílek jehož způsob přednášení i srozumitelnost jeho skript ze mne rychle smyly počáteční obavy. Jeho silným protikladem byl představitel mé oblíbené mineralogie profesor RNDr. Augustin Ondřej pro něhož byla přednáška spíše procedura v níž reakce přítomných posluchačů nehrála velkou roli. Jeho požadavky při zkoušce byly ale natolik vyvážené, že mne neodradily od tohoto důležitého, žel mezi chemiky někdy opomíjeného oboru.

Hluboký dojem ve mne vyvolaly přednášky z anorganické chemie tehdejšího docenta a pozdějšího profesora Ing. Dr. Františka Petrů který dokázal svůj výklad obohacovat zajímavými historkami z vývoje přírodních věd. Svým entuziasmem prohluboval nejen můj obecný zájem o chemii ale obohacoval i můj duševní vývoj novými, již vědecky orientovanými způsoby myšlení.

Částí povinné výuky bylo také filosoficko-politické vzdělávání, v němž nahradil po válce stále méně oblíbené náboženství tentokrát opět povinný marxismus-leninismus. V přednáškách z tohoto předmětu trvale upoutával mou pozornost svým nenapodobitelným projevem docent Jiří Hermach. Nejen poutavě popisoval historii evropského dělnického hnutí, ale přístupnou formou také rozšiřoval můj obzor v oblasti některých filozofických problémů přírodních a technických věd.

Brzy jsem se zúčastnil ustavující členské schůze ČSM prvního ročníku tehdejší Fakulty anorganické technologie (FAT) kam patřili prakticky všichni přijatí studenti a studentky s výjimkou cizinců. Byl zvolen ročníkový výbor, přestože jsme se většinou ještě příliš neznali. Jako kandidát na členství jsem byl také pozván na členskou schůzi fakultní organizace KSČ a seznámil se s některými mladými komunisty, většinou odbornými asistenty na katedře anorganické chemie.

Jinak jsem se na vysoké škole stranicky angažovat nemusel a svojí společenskou aktivitu jsem nasměroval v souladu se svou dosavadní zálibou o přírodu do Českého rybářského svazu. Zde jsem se věnoval práci s rybářskou mládeží v místní organizaci Prahy 1 a v územním svazu Praha-Kampa. Zde jsem měl také možnost spolupracovat s významným rybářským spisovatelem MUDr. Milanem Pohunkem. Při organizaci několika rybářských táborů jsem využil řadu dovedností ze své skautské minulosti. Proti této dle mého soudu prospěšné činnosti nebyly vznášeny žádné námitky a po uplynutí dvouleté kandidátské lhůty jsem byl  přijat za člena KSČ.

Snad naivní mladistvou vírou v jednoduchou budoucnost a v zahledění na lepší časy se mimo mé zorné pole odehrávaly tragické události padesátých let, jako politické procesy u nás a vyšetřování neamerických činností v USA (J. McCarthy). Také o sovětských pracovních táborech na daleké Sibiři jsem tehdy neměl ani potuchy. Spolu s převažující částí mé generace jsem vrcholnou politiku na státní a mezinárodní úrovni považoval za doménu těch starších, aby dokázali zabezpečit mírový život a uhájit zájmy naší republiky.

Vedle přípravy na vlastní povolání jsem se téměř výlučně zajímal o problémy poválečné obnovy a kulturní události. Fascinoval mne rozmach různých, často nových forem umění, včetně tehdy populárních divadel typu Semafor. Tato z dnešního pohledu útěková atmosféra mezi tehdejší mládeží měla ale své hlubší generační příčiny.

Bezprostřednímu studijnímu cíli, tj. úspěšnému absolvování prvých třech ročníků fakulty odpovídajícímu zhruba dnešnímu bakalářskému studiu, jsem se věnoval skutečně intenzivně. S výjimkou jedné zkoušky jsem všechny složil v prvém termínu s prospěchem výborným nebo chvalitebným. Stálo mne to mnoho nervů a bylo to přece jen na úkor zmíněných společenských a zájmových aktivit. Poslední dva roky studia jsem strávil již na katedře organické chemie Fakulty organické technologie a dovršil tak svá inženýrská studia odpovídající současnému magisterskému programu.

07. Dotyky s vědou a diplomová (magisterská) práce

Můj odborný vývoj v počátcích vysokoškolského studia výrazně ovlivnil profesor Ing. Dr. František Petrů, významný, sociálně založený a široce vzdělaný český chemik, a také jeho asistenti pozdější profesor Ing Bohumil Hájek, CSc. a Ing. Josef Pokorný, CSc. S mým výkonem při zkoušce z anorganické chemie i v povinné laboratorní výuce byli velmi spokojeni a umožnili mně absolvovat další část povinné praktické výuky v jedné z laboratoří katedry. Dostal jsem tak zcela nečekaně příležitost kontaktu se skutečnou chemickou vědou.

Vědecká aktivita mladších příslušníků tohoto pracoviště se odehrávala hlavně kolem tehdy málo probádaného chemického prvku skandia Sc, jehož vhodná surovina byla objevena na jistých haldách příbramských dolů. Musím přiznat, že má práce nebyla v tomto směru příliš výrazná a omezila se na přípravu několika preparátů solí skandia. Bylo proto pro mne jistým ulehčením, když mi již právě jmenovaný profesor Petrů nabídl, abych se pokusil něco užitečného učinit v oblasti jeho dřívější záliby, v chemii přírodních látek.

Již v druhém roce studia na VŠCHT v Praze jsem tak dostal příležitost téměř samostatně řešit následující dílčí vědecký problém: Týkal se diterpenických kyselin obsažených v tkáních různých jehličnanů. Bylo dosud známo, že v africké pryskyřici sandarak je obsažena kyselina sandarakopimarová, která má ve svých molekulách shodné shodně navzájem vázané atomy uhlíku C, kyslíku O a vodíku H jako kyselina pimarová obsažená v naší borovici. Měl jsem objasnit, v čem se tedy odlišují molekuly obou kyselin.

Tím začala má aktivita tentokrát v organické chemii spočívající ve studiu literatury, v izolaci obou zmíněných kyselin a poté v pokusech o jejich strukturní analýzu, tehdy dostupnými chemickými metodami. Provedl jsem částečný katalyzovaný rozklad obou kyselin na odpovídající uhlovodíky (deriváty naftalenu). Z polarimetrických měření jejich roztoků jsem pak usoudil, že jedna ze tří metylových skupin (CH) v molekulách obou kyselin musí být odlišně prostorově orientovaná. (Potvrzení této interpretace jsem provedl až o několik let později již na katedře organické chemie s Ing. Antonínem Kozlikem jednoznačnou syntézou jednoho z opticky aktivních uhlovodíků.)

Čekalo mne ale důležité rozhodnutí o dalším směru studia. Přestože bezmála tříletý pobyt na katedře anorganické chemie byl nenahraditelnou zkušeností, tématika zdejších diplomových se týkala jen sloučenin skandia. Jedinou možností bylo pokusit se přejít na katedru organické chemie.

Tato katedra (dnešní Ústav organické chemie VŠCHT Praha) měla tehdy na VŠCHT i v široké odborné veřejnosti značnou prestiž. Jejím vedoucím byl nesporně jeden z nejvýznamnějších českých chemiků akademik Rudolf Lukeš, zakladatel české školy heterocyklické chemie a přímý žák proslulého profesora Ing. Dr. Emila Votočka.

Titul "akademik" byl v té době udělován výlučně Československou akademií věd nejvýznačnějším našim vědcům. Obdobně zvolený čekatel na členství ve sboru akademiků, patrně obdoby dnešní Učené společnosti, byl titulován jako "člen korespondent ČSAV".

Zbývala mi jediná šance, požádat profesora Petrů o nějakou přímluvu u akademika Lukeše. Nakonec se ukázalo, žeta byla úspěšná a po dokončení třetího roku studia jsem byl přijat na specializaci organická chemie. Přes prázdniny jsem ještě stačil dokončit práci na anorganice už jako spoluautor původního vědeckého sdělení ve významném zahraničním odborném časopise (o kyselině sandarakopimarové).

Dodnes netuším, jak tento můj první krůček na poli chemické vědy zapůsobil na akademika Lukeše, nicméně mne hned zařadil do pracovní skupiny Ing. Dr. Pavla Vaculíka, kde jsem měl provést jisté dílčí syntetické kroky, které by vedly k vytvoření poměrně jednoduché molekuly farmaceuticky zajímavého alkaloidu gencianinu, který měl patřit jako jiné rostlinné alkaloidy (chinin, kofein, morfin, nikotin a pod.) mezi heterocyklické sloučeniny.

Jejich molekuly obsahují na rozdíl od karbocyklických sloučenin cykly, ve kterých jsou vázány vedle atomů uhlíku také takzvané heteroatomy, nejčastěji dusíku N, kyslíku O a síry S. Při syntéze těchto sloučenin se používají strategie založené na spojování jednodušších necyklických molekul výchozích látek (např. aldehydu, ketonu, esteru, amoniaku, aminu) do větších heterocyklických molekul produktu.

Provedl jsem řadu variací jednoho z takových postupů a připravil tak řadu dosud nepopsaných heterocyklických sloučenin terminologicky označovaných jako dihydropyridiny (DHP). Má práce nakonec nevedla k syntéze zamýšleného alkaloidu, neboť se ukázalo, že jeho původně předpokládaná struktura nebyla správná. Protože mé experimenty byly zcela nové, staly se nejen obsahem mé diplomové práce, ale i původního vědeckého sdělení s doktorem Vaculíkem.

Po pětiletém studiu na VŠCHT Praha a úspěšném vykonání státní závěrečné zkoušky jsem získal kvalifikaci "inženýr chemie". Byl jsem tak oprávněn užívat před svým jménem titul Ing., zatímco chemici-kolegové na technicky neorientovaných československých univerzitách za obdobných podmínek titul RNDr. Byla to označení základní odborné vysokoškolské kvalifikace odpovídající soudobému titulu Mgr.

Vyvrcholením vysokoškolského studia našeho ročníku tehdy již jediné Fakulty chemické technologie VŠCHT v Praze koncem letního semestru 1957 byla kolektivní promoce v Karolinu, kde nám děkan předal diplomy. Slavnostního aktu se, vedle mé snoubenky Milady Margoliusové a sestry Kamily, zúčastnili také oba moji rodiče. Otec přijal konečnou volbu mého povolání s porozuměním a nedal na sobě znát svůj chladný vztah k chemickým oborům.

08. Založení vlastní rodiny a osobní záliby

Se svou snoubenkou Miladou Margoliusovou jsem se seznámil za pozoruhodných okolností. Bylo to ve třetím ročníku mého studia, v povinné laboratoři fyzikální chemie. Zde se měřily různé fyzikální charakteristiky na svěřeném laboratorním zařízení, které jsme ráno přebírali od laborantek a večer jsme je měli v pořádku odevzdat spolu s protokolem o provedené práci. Ten den jsem prováděl jistou kalorimetrickou úlohu, ale po upozornění, nepoškodit drahý Beckmannův rtuťový teploměr. Nakonec jsem se dostal do časové tísně a svěřenou výbavu odevzdával jako poslední a ve značném spěchu. Při tom jsem neopatrně škrtl zmíněným Beckmannovým teploměrem o hranu laboratorního stolu a část tenké kapiláry se v něm přetrhla!

Byl jsem hned informován přebírající laborantkou, shodou okolností právě Miladou, že oprava toho teploměru bude stát dobrých šest set korun. To byla ale pro mne pohroma. Měl jsem tehdy týdenní studentské kapesné sotva šestinu této částky a nedovedl jsem si představit, jak tyto peníze získat. Řekl jsem jí, že v hotovosti platit hned nemohu a snad za dva dny bych přinesl požadovanou úhradu.

Popravdě jsem neměl ani potuchy, jak si peníze opatřím a následující den jsem se rozhodl požádat Miladu, aby se splátkou počkala do konce semestru. Když jsem jí konečně zastihl v přípravce u posluchačských laboratoří, příjemně se na mne usmála a jakoby nic prohodila, že teploměr u sklářů nechala opravit a tím je naše věc vyřízena. Spadl mi velký balvan ze srdce. Nebudu líčit další průběh událostí, které vedly k tomu, že naše věc nebyla vůbec "vyřízena", ale vlastně teprve začala...

Po dvou letech naší známosti vyplněných mnoha šťastnými chvilkami zamilovaných jsem se rozhodl požádat Miladu o ruku. Bydlela tehdy v odlišné části Prahy, na Žižkově v Bořivojově ulici u svých rodičů spolu se svou mladší sestrou Máňou a bratry Mílou, Kájou a Zdeňkem. Její tehdejší zálibou byla kynologie a měla krásnou fenku vlčáka, která mne ale příliš nemilovala. Po svatbě jsme neměli zatím prostředky na získání samostatného přístřeší a bydleli společně v již zmíněném bytě mých rodičů ve Vlašské ulici na Malé straně

Můj tchán Karel Margolius byl drobným živnostníkem a jeho vášní bylo stále někde něco prodávat. Za války se nevyhnul osudu totálně nasazených mladých mužů, účastnil se květnového pražského povstání v pětačtyřicátém roce, ale vždy se zdráhal mluvit o svých životních osudech. Má tchýně Jiřina, rozená Jenčíková, byla v tomto ohledu protipólem svého manžela. Byla velmi společenskou ženu, v jejímž optimistickém životním projevu bylo stěží postřehnout vrásky, které musel na její tváři zanechat strastiplný úděl starat se v době protektorátu sama o pět nezaopatřených malých dětí. Jezdila s nimi do chaty své sestry v Pikovicích nad Sázavou a zjasňovala jim tak jinak skromná dětská léta. Dodnes jsem přesvědčen, že mezi mnou a těmito příbuznými manželky záhy panovaly zcela bezkonfliktní vztahy.

Ještě jako svobodní jsme s Miladou do Pikovic občas také jezdili. Více volného a hlavně prázdninového času jsme ale později trávili na chatě mých rodičů u Štěchovické přehrady. Ani v tomto období mne neopustila trvalá záliba v rekreačním rybolovu, pro nějž měla má manželka po celou dobu našeho společného života pochopení. Občas osamocen u vody jsem vždy obnovoval své duševní síly a získával nové inspirace pro intelektuálně i manuálně stále náročnější povolání chemika.

Posléze jsem na podstatu pravého kouzla rekreační rybařiny získal mnohem vyzrálejší pohled, že jsem si uvědomil, jakými užitečnými vlastnostmi mne trvale obohacuje. Mezi ně patří vytrvalost a soustředěnost, bez nichž se neobejde ani žádný úspěšný chemik. Měl jsem vždy pocit, že tyto mé názory sdílela i manželka, i když samotnému rybolovu sama nikdy nepropadla.

09. Aspirantské (doktorandské) studium, vstup do pravé vědy

Nyní jsem nabyl snad oprávněného pocitu, že bych se mohl v budoucnu věnovat výzkumně zaměřené chemii. Kvalifikačním předpokladem bylo získat po obhajobě disertační práce vědeckou hodnost kandidáta věd CSc. odpovídající dnešnímu titulu PhD. Proto jsem se přihlásil do konkurzu vypsaného na místa vědeckých aspirantů (dnes doktorandů) na katedře organické chemie VŠCHT Praha s touhou pracovat tentokrát pod přímým vedením akademika Rudolfa Lukeše.

Tomuto rozhodnutí předcházely vzájemné úvahy s Miladou, neboť jsme očekávali narození syna Josefa, přičemž naše materiální podmínky byly dosti skromné. Stipendium vědeckého aspiranta bylo tehdy nižší než plat laborantky. Přesto má manželka prokázala velké pochopení pro mé další odborné zdokonalení a jsem jí za to trvale vděčen.

Byl jsem záhy pozván na děkanát Fakulty chemické technologie a po asi hodinové přijímací zkoušce před komisí, které předsedal děkan tehdejší Fakulty chemické technologie VŠCHT v Praze profesor Ing. Dr. Ivan Franta, významný gumárenský odborník, jsem byl doporučen k přijetí na vědeckou aspiranturu na katedře organické chemie. Prakticky jediným odborným examinátorem při této zkoušce byl profesor Rudolf Lukeš, kterého jsem vždy tímto tradičním titulem oslovoval, neboť frázi "pane akademiku" se má ústa zcela bránila. Zřejmě byl dobře informován o mé dřívější práci u profesora Františka Petrů týkající se složek sandaraku, a "provětrával" mé tehdejší znalosti z obecné chemie terpenických látek doslova až "do dna".

Méně náročnou částí této zkoušky byla také všeobecně předepsaná prověrka mých politických znalostí, kterou se mnou velmi decentně provedl docent Ing. Dr. Jindřich Pinkava. Patřil mezi široce vzdělané intelektuály a nepokládal marxismus za nějaké všeplatné dogma, zajímal se hlouběji o filozofii přírodních a technických věd a z tohoto pohledu přistupoval ke studentům.

Na vědeckou aspiranturu jsem byl přijat spolu s jednou kolegyní z našeho ročníku. Letní prázdniny skončily a prostřednictvím sekretářky katedry paní doktorky Pelnářové jsem požádal o přijetí u svého předpokládaného školitele akademika Lukeše. Pan profesor mi ale stejnou cestou vzkázal, abych zatím pokračoval v tématice z mé diplomové práce a zůstal v dosavadní laboratoři.

Doktor Vaculík mi ale sdělil, že z vysoké školy odchází a tím jeho vliv na program mé nastávající experimentální práce končí. Také mi sdělil, že katedru organické chemie musí z rozhodnutí tehdejšího vedení VŠCHT Praha opustit nejen někteří asistenti, ale také docent Ing. Dr. Ivan Ernest a docent Ing. Dr. Miloš Hudlický, u nichž jsem během studia absolvoval odborné zkoušky.

Pro mne jako vědeckého aspiranta (doktoranda) to byla zcela neočekávaná situace. Zabývat se vztahy mezi svými učiteli mne dosud ani nenapadlo a tím méně jsem byl tehdy schopen posuzovat opodstatněnost těchto politicko-pracovních prověrek. Co jsem měl vůbec nyní dělat? Ostatní vědečtí aspiranti měli zadaná odborná témata, na kterých již cílevědomě pracovali. Navíc profesor Lukeš náhle onemocněl a byl určitou dobu hospitalizován. Dosud se divím, jak jsem se mohl pod vlivem nepříznivých okolností tak odvážně pokusit o vlastní plán experimentů. Prostě zahájit s minimálními zkušenostmi vědecky přínosné bádání vycházející jen z mé diplomové práce. 

Při literární rešerši jsem si všiml dvou inspirativních aspektů, jež souvisely se zmíněnými DHP sloučeninami. Snad proto, že tento typ látek byl dosud využíván jen jako přechodný meziprodukt syntéz jiných sloučenin, byly o jejich chemických a fyzikálních vlastnostech minimální informace. Pro strukturu jejich molekul existovaly kromě toho dvě dosud nerozhodnuté alternativní možnosti uspořádání dvojných vazeb mezi atomy.

Konečně přišel pro mé záměry třetí a patrně rozhodující impulz. Právě jsem měl možnost přečíst si nové publikace zahraničních biochemiků ukazující, že v řetězci dýchacího procesu živých organizmů působí enzym alkoholdehydrogenáza pomocí molekuly koenzymu NAD, jehož redukovaná forma patří k mým DHP sloučeninám! To znamená, že tyto látky by měly být potenciálně biologicky aktivní a mé záměry by mohly být podepřeny i možností praktických aplikací. Byla to jen odvážná vize nezkušeného adepta chemické vědy jako východisko z nouze?

V duchu jsem fantazíroval, jak v laboratorních podmínkách "napodobovat" proces pozorovaný u zmíněného koenzymu NADH i u strukturně jednodušších DHP sloučenin. Předpokládal jsem, že budou ale patřit do dvou odlišných řad, pracovně označovaných 1,2-DHP a 1,4-DHP s odlišným umístění vodíkových atomů v jejich molekulách. Ale jak tyto myšlenky přeměnit experimentálně v realitu jsem ještě netušil.

Jednoho dne vrátil na katedru netrpělivě očekávaný profesor Lukeš a záhy se objevil ve dveřích naší laboratoře. Překotně jsem mu vykoktal, co jsem experimentálně vykonal v době jeho nepřítomnosti. Když jsem mu ukázal předpokládané vzorce svých sloučenin, velmi se zachmuřil a prohlásil, že mé struktury budou pravděpodobně chybné. Jeho námitky se ale opíraly o závažné argumenty, že oba typy mých sloučenin 1,2-DHP a 1,4-DHP budou chemicky nerozlišitelné a prvý typ nebude zřejmě pro pravděpodobnou nestálost vůbec isolovatelný.

Pokud šlo o analýzu tehdy standardními chemickými postupy musel jsem dát námitkám svého školitele za pravdu. Nevěřil mým předběžným argumentům založeným ovšem jen na malých změnách v infračervených spektrech některých preparátů, které mi mezitím změřil a pomáhal interpretovat můj přítel RNDr. Milan Horák, CSc., specialista v tomto oboru spektroskopie. Namítl jsem nesměle, že k průkazu struktury bych mohl lépe použít i ultrafialových absorpčních spekter, ale na naší katedře vhodný spektrometr není k dispozici. 

Profesor Lukeš náhle zvedl telefon a zavolal svému kolegovi profesoru Ing. Dr. Františkovi Čůtovi, členu korespondentovi ČSAV, a přede mnou se ho zeptal, zdali by mi umožnil změřit nějaká ultrafialová spektra na jeho katedře instrumentální analýzy. Po zřejmě kladném stanovisku dotázaného si mne změřil pochybovačným pohledem a odešel.

Brzy jsem byl vyrozuměn, že si mohu své vzorky ke spektrálním měřením přinést. Přijal mne hlavní asistent profesora Čůty a pozdější docent Ing. Bohumil Polej, CSc. Sám provedl požadovaná měření na pečlivě ochraňovaném UV-VIS spektrofotometru. Při pohledu na zaznamenané spektrální křivky jsem v duchu zajásal. Přesně odpovídaly mým předpokladům i literárním datům o strukturně podobných sloučeninách. Už jsem byl přesvědčen, že mám skutečně v ruce oba typy předpokládaných DHP sloučenin!

Když jsem o výsledcích měření hned informoval profesora Lukeše, jeho tvář se nečekaně rozjasnila, podíval se na mne a pronesl slova, na která nikdy nezapomenu: "No když jinak nedáte, tak si v tom vašem divokém bádání teda pokračujte!".

Mé sebevědomí se (žel nikoliv poprvé) až nepříliš sebekriticky zvedlo. Vždyť tyto překvapivé výsledky nejen uznal tak významný vědec s mimořádnou autoritou v odborné veřejnosti, ale navíc mi "dal zelenou" pro pokračování ve spontánně se tak vyvíjejícím výzkumném záměru, tehdy se ještě neříkalo "projektu". Svému školiteli jsem se tím ale vzápětí cítil neobyčejně zavázán, s obavou, abych nezklamal jeho důvěru.

Brzy jsem mu mohl přinést, samozřejmě s notnou dávkou nejistoty, návrh publikace pro časopis Collection of Czechoslovak Chemical Communications. Po zevrubné prohlídce a po několika málo úpravách rukopis schválil a zanedlouho byla práce zveřejněna.

Rozhodl jsem se, bez ohledu na dosavadní nedostatek přístrojového vybavení, že se jednoznačně soustředím na novodobé prostředky experimentální fyziky, která se mi začala v mých úvahách náhle spontánně prolínat s tradičním chemickým myšlením, v jehož duchu jsem byl dosud vychováván a školen. Také společenské poměry se k tomuto mému záměru zatím vyvíjely příznivě. Přátelské a kolegiální vztahy s mnoha pracovníky ústavů ČSAV umožnily můj metodický záměr postupně uskutečnit v jistém předstihu, než VŠCHT Praha také získala nové moderní fyzikální analytické přístroje.

Bohužel se Lukešova nemoc brzy opět ozvala a musel být znovu hospitalizován. Stalo se to i pro mne v nejméně vhodnou dobu, kdy jsem se měl podrobit předepsané písemné a posléze i ústní zkoušce před odbornou komisí z takzvaného kandidátského minima. Téma písemné části této v dnešním pojetí rigorózní zkoušky musel vždy určit školitel a tak jsem se byl nucen odebrat v této záležitosti za panem profesorem do nemocnice, kde mou vyčerpávající rešerši sice schválil, ale ústní zkoušky se ze zdravotních důvodů nemohl účastnit. Přesto ta proběhla před komisí jmenovanou děkanem bez vážnějších problémů. Tak se mi otevřela cesta i k obhajobě kandidátské disertační práce (v dnešním pojetí práce doktorské).

Má práce v laboratoři byla mezitím přerušena povoláním na krátkodobé vojenské cvičení do kasáren ve Slaném. Ukázalo se, že pro mne, jako záložáka-chemika, nevymysleli tamní vojáci příliš práce a tak jsem měl občas možnost vrátit se na noc do Prahy a přespat doma. Při jedné takové návštěvě jsem se v podvečer zastavil v laboratoři, abych si vzal nějaké písemnosti.

Náhle se otevřely dveře a k mému překvapení v nich stál profesor Lukeš. Usedl hned k mému stolu, ale oproti očekávání se nehodlal bavit o chemii. Pamatuji si, že mluvil dosti těžce, vzpomínal na svá mladší léta, včetně své služby v rakousko-uherské armádě. Nabyl jsem pocitu, že se mi snaží sdělit nějaké své životní zkušenosti a snad i trochu osobních sympatií. Nemoc zanechala na jeho tváři stopy, ale vůbec jsem si ani v duchu nepřipouštěl, že ho vidím naposled.

Po několika následujících dnech nuceného pobytu ve Slaném, jsem přijal telefonické sdělení, že můj školitel zemřel. Spolu s jeho rodinou, spolupracovníky a přáteli jsem se pak zúčastnil jeho pohřbu a uložení do rodinné hrobky v Krhanicích nad Sázavou. Druhé a žel poslední naší společnou publikaci jsem už byl nucen napsat sám a předat redakci Collection of Czechoslovak Chemical Communications bez jeho cenných rad.

Při obhajobě kandidátské disertační práce jsem pocítil důsledky ztráty svého zkušeného školitele. Oponenti akademik František Šorm, RNDr. Jiří Sicher, DrSc. a Ing. Josef Jizba, CSc. mne vůbec "nešetřili". Jejich opodstatněná kritika některých dílčích aspektů mého bádání do značné míry souvisela s nezkušeností při sepisování mého prvého většího vědeckého spisu. Poučná byla pro mne i diskuse ostatních členů komise, zejména náměty akademika Otto Wichterleho, který svým typickým způsobem kladl důraz na aplikace popisovaných vědeckých poznatků. Některé z jeho námětů se mi v pozdějších letech skutečně podařilo využít.

Úspěšné absolvování aspirantury tehdy končilo udělením vědecké hodnosti "kandidáta chemických věd". Tuto hodnost schvalovala ještě vědecká rada fakulty. Tak jsem obdržel vedle diplomu také právo uvádět za svým jménem titul CSc., který odpovídá dnešnímu titulu Ph.D.

10. Začátek vysokoškolské pedagogiky a stáž v Jeně

Doplnit si vysokoškolskou kvalifikaci inženýra chemie (Ing.) ještě vědeckou hodností kandidáta věd (CSc.) mne vedla touha získat ještě v roce 1960 nějaké zaměstnání ve výzkumu. Bezprostředně po obhajobě si mne ale pozval k pohovoru nový vedoucí katedry organické chemie profesor Ing. Václav Dědek, CSc. a nabídl mi místo odborného asistenta, což jsem rád akceptoval již s ohledem na možnost zlepšení hmotných podmínek své rodiny.

Starší a nejzkušenější učitelé katedry prof. Ing. Dr. Otakar Červinka, DrSc., prof. Ing. Václav Dědek, CSc. a prof. Ing. Dr. Miloslav Ferles, DrSc., vytvořili tehdy vlastní koncepci výuky základního kurzu organické chemie na všech fakultách VŠCHT Praha a napsali k tomu odpovídající vysokoškolské učebnice. Spolu s ostatními asistenty jsem v jejich duchu vedl svěřené semináře a laboratoře studentů 2. ročníku. Bylo to pro mne skutečně nejlepší škola vysokoškolské pedagogiky. Brzy jsem pochopil, že na rozdíl od středoškolské, by měla být vždy vztahem dospělých a samostatně se chovajících jedinců odlišujících se jen dosaženým stupněm odbornosti a mírou životní zkušenosti.

Z mého nového pracovního zařazení vyplýval obvyklý pracovní úvazek v seminářích a laboratorních cvičeních předmětu "organická chemie" pro posluchače druhých ročníků všech fakult. Ve zkušebním období patřilo k mým povinnostem i opravování různých zkušebních testů pro jednotlivé examinátory.

Pro vědeckou práci logicky zbývalo mnohem méně času. Nezbývalo než zůstávat v laboratoři nebo studovat v knihovně často až do pozdních večerů. Trpěla tím ale především má rodina a snažil jsem se jí to vynahradit alespoň o víkendech. Někteří moji vrstevníci, kterým se podařilo získat místo v některém akademickém ústavu, nebo jiném výzkumném pracovišti, obvykle končili s experimenty v době, kdy já jsem s nimi teprve začínal. Nabyl jsem přesvědčení, že toto mé úsilí se snad projeví dříve či později také v mé kvalitnější pedagogické činnosti.

Ve své kandidátské disertační práci jsem začal systematicky používat absorpční spektra zkoumaných látek v oblasti infračerveného a ultrafialového záření. Interpretací těchto spekter se na naší katedře tehdy ještě nikdo nezabýval. Cítil jsem, že se vydávám cestou, jež bude podmíněna kooperací s badateli z jiných, pro měření různých fyzikálních vlastností lépe vybavených pracovišť. V té souvislosti také upoutávaly mojí pozornost organické sloučeniny s definovanými optickými vlastnostmi.

Na osobní doporučení profesora Petrů a s velkorysým svolením profesora Dědka se mi podařilo absolvovat také šestiměsíční stáž v tehdejší Německé demokratické republice na Ústavu organické chemie Friedrich-Schiller-UniversitätJena, ale s tím, že po návratu nahradím dvojnásobným pedagogickým úvazkemmezeru, kterou v době mé nepřítomnosti se uvolili vyplnit někteří kolegovéasistenti. Ředitel zmíněného ústavu a tehdy také rektor této univerzity prof. Dr. Günther Drefahl byl jedním z průkopníků chemie organických luminoforů.

Během půlročního pobytu jsem zde syntetizoval několik zcela nových sloučenin s luminiscenčními vlastnostmi a byl jsem překvapen jeho stanoviskem, abych výsledky sám v nějakém časopise publikoval. Cítil jsem ale, že by to nebylo ode mne korektní a po svém návratu do Prahy jsem se k tomu nikdy neodhodlal. Nicméně tento pobyt v příjemném prostředí historického města Jeny, kde jsem získal řadu nových přátel, mne inspiroval, abych luminiscenční vlastnosti a emisní spektra systematicky studoval i u jiných sloučenin.

Díku vlivu a podpoře profesora Drefahla jsem mohl také navštívit i další ústavy organické chemie na univerzitách v Berlíně, Greichswaldu, Halle, Lipsku a Drážďanech. Navázal jsem zde řadu trvalých osobních kontaktů s kolegy podobných odborných zájmů. Vzpomínám také na přijetí zdejším "organickým" seniorem, profesorem Dr. Hansem Beyerem na chemickém ústavu Universität Greichswald, autorem tehdy populární učebnice "Lehrbuch der Organischen Chemie", kterou mám od něho dodnes s osobním věnováním.

11. Ideové a rodinné úvahy, vlastní byt

Jako odborný asistent jsem už přispěl k lepšímu materiálnímu zabezpečení své rodiny. Můj měsíční příjem poprvé přesáhl výši platu mé manželky. Zakotvil jsem ale na pracovišti, kde vždy panovala odborná konkurence a pokud v ní neobstojím, nemohu pomýšlet na trvalou pedagogickou kariéru. Ani v nejmenším jsem si nepřipouštěl, že by při posuzování mé práce měla hrát hlavní roli stranická příslušnost. Považoval jsem vždy za přirozené, že budu žít a pracovat mezi lidmi různých ideových názorů. Nemohl jsem akceptovat, aby se mezi námi vytvořila jakákoliv nepřekročitelná názorová bariéra při našem společném úsilí, ať už učit, nebo se učit.

Před nikým jsem netajil své levicové smýšlení a nemohl jsem se smířit s myšlenkou, že by mne v mém okolí někdo mohl považovat za kariéristu, který se snaží vytlačovat z odborné soutěže ostatní, třeba jinak ideově smýšlející kolegy. Dodnes mám pocit, že mne tak vnímalo i mé bezprostřední okolí.

K uskutečňování vlastních privátních i profesionálních záměrů mně tehdejší režim poskytoval přiměřené podmínky a proto jsem podle svých možností podporoval snahy o cílený rozvoj tehdejší Československé republiky. Také Milada jako laborantka na katedře fyzikální chemie VŠCHT měla stabilní zaměstnání v příjemném intelektuálním prostředí. Myšlenky o sociální spravedlnosti nám oběma byly blízké.

Nastávaly pro nás brzy radostné i krušné chvíle. Sedm let po narození našeho syna Josefa se nám narodila dcera Michaela, což bylo velké společné přání. Žel její porod se ukázal rizikovým a brzy poté se má manželka Milada, kterou jsem ale na její přání vždy oslovoval "Mileno", musela podrobit operaci, po níž následovala dlouholetá ambulantní léčba, která jí byla trvalou a nepříjemnou zátěží.

Současně jsme museli rozlousknout svízelný bytový problém na Malé Straně, kde jsme stále bydleli ve stísněném prostředí s rodiči a oběma mými sestrami Kamilou a Magdou. Po mnoha diskusích jsem se nakonec rozhodl vstoupit do Stavebního bytového družstva občanů v Praze 6, které stavělo obytné budovy na poměrně blízkém sídlišti Petřiny.

Tehdy se byty přidělovaly jen družstevníkům, kteří zaplatili vstupní poplatek a zavázali se pak postupně splácet zbytek hodnoty vždy v pořadí dle počtu dosažených bodů. Ty se získávaly nejen podle stávající bytové situace uchazeče a délky jeho dojíždění do zaměstnání, ale i podle rozsahu bezplatné práce, kterou člen případně vykonával pro družstvo. Každý rok se ale pořadník obnovoval, bytová situace některých se měnila, a tak docházelo k tomu, že i po přidělení určitého počtu bytů zůstávali někteří trvale na beznadějných zadních místech pořadníku.

Provoz tak paradoxně zajišťovali někteří nebydlící členové usilující o další body do pořadníku a zabezpečovali provoz budov s již bydlícími družstevníky. Nezbývalo mi, než se také mezi tyto "pracující" členy družstva zařadit, získat navíc několik bodů a po třech letech práce v představenstvu družstva konečně dostal v roce 1969 třípokojový byt, ale z nouze jen na Střížkově v Praze 9, tedy dost daleko od našeho pracoviště. Zde bydlím dodnes.

Zprvu jsme se museli také uskrovnit, abychom mohli náš třípokojový byt v desetipatrovém paneláku během dalších let zcela vybavit potřebným nábytkem. Vzpomínám s úsměvem, jak po jistou dobu zcela prázdný obývací pokoj sloužil dětem spíše jako domácí tělocvična. Rychlou výstavbou se naše okolí postupně přeměňovalo v sídliště, děti se na nové prostředí rychle adaptovaly, absolvovaly zde základní školní docházku a mám dodnes dojem, že zde prožily šťastně své dětství.

Střížkov se spolu s přiléhajícím sídlištěm Prosek stále rozrůstal a vybavoval nejen obchody, ale i mateřskými a základními školami, které zde obě naše děti Josef a Michaela včetně místního gymnasia úspěšně absolvovaly a našly zde ve svých věkových skupinách řadu kamarádů a kamarádek. Musím přiznat, že na jejich duševní i tělesný vývoj dohlížela kvůli mému asi přehnanému pracovnímu nasazení především Milada. Také jsme pravidelně jezdili na chatu mých rodičů u štěchovické přehrady, kde jsme vždy trávili i část školních prázdnin. Syn Josef se nakonec rozhodl pro strojní inženýrství na ČVUT v Praze a poučen z vlastní životní volby jsem ho v jeho odborných zájmech nikdy neovlivňoval.

12. Nové metody a směry bádání, inspirace kvantovou teorií

Tradiční zaměření katedry organické chemie spočívalo díky akademiku Lukešovi v syntéze nových organických látek, hlavně heterocyklických sloučenin. Jeho předchůdce a učitel profesor Ing. Dr. Emil Votoček se převážně zabýval chemií sacharidů (cukrů), v níž byly krátké syntetické přeměny izolovaných přírodních látek jen pomocným prostředkem. Lukeš  zaváděl zejména nová organokovová činidla ve vícestupňových cílených postupech. Vytvořil tak školu organické syntézy včetně její strategie, která tehdy neměla u nás obdoby. U připravovaných preparátů bylo tehdy samozřejmostí ověřování jejich složení i čistoty klasickou analýzou obsahu uhlíku C a vodíku H. Prováděla jí malá servisní laboratoř vedená výborným analytikem Ing. Luďkem Helešicem, CSc. 

Byl jsem tímto směrem svým školitelem také ovlivňován a ovládl jsem snad všechny tehdejší preparativní techniky včetně extrakcí, destilací a krystalizací. Navíc jsem používal, snad jako prvý na zdejší katedře, preparativní sloupcovou chromatografii.

Cílenou syntézu organických sloučenin jako hlavní směr svých odborných zájmů jsem ale po svém školiteli nakonec nezdědil. Tuto tradici ale dále rozvíjeli jiní naši úspěšní chemici, zejména vedoucí vědecký pracovník Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV v Praze a pozdějšího profesor Palackého Univerzity v Olomouci RNDr. Antonín Holý, DrSc. Několikrát jsme spolu organizovali vědecké konference a setkání hlavně proto, že společným objektem našich, i když poněkud odlišných zájmů byly heterocyklické sloučeniny.

Přestože můj experimentální výzkum v tehdy málo prozkoumané chemii zmíněných DHP sloučenin byl velmi povzbudivý, cítil jsem, že k dosažení vyšší mezinárodní úrovně je tematicky i metodicky nepostačující. Možnosti přímého styku se zahraničními laboratořemi byly v důsledku existence železné opony velmi omezené a ve svých úvahách o dalším směřování jsem se musel převážně spoléhat jen na pravidelné a systematické studium odborné literatury.

Důsledkem stále větší integrace metodologie přírodních věd se začaly uplatňovat výsledky bádání v mezioborových oblastech, například mezi organickou chemií a některými obory experimentální fyziky. Ukázalo se, že strukturní vzorce organických látek lze mnohem snadněji a úsporněji zjišťovat nedestruktivním měřením některých jejich fyzikálních vlastností. Zkoumaný vzorek při takové analýze nebyl zničen a mohl být opakovaně použit k dalšímu zkoumání, nebo k jiným účelům. Do tehdejší organické chemie tak začaly pronikat velmi efektivní fyzikální metody strukturní analýzy.

Měření absorpčních i emisních spekter při různých vlnových délkách dopadajícího resp. procházejícího záření umožnily již prokázat přítomnost některých charakteristických atomových seskupení v molekulách, například analýzou absorpčních maxim ve spektrech v ultrafialové a infračervené oblasti. Zásadní přínos při zjišťování strukturních vzorců organických látek pak ale přinesla spektra nukleární magnetické rezonance (NMR) a elektronové spinové rezonance (ESR) operující původně v silných polích elektromagnetů a později převážně supravodivých magnetů. Kombinací těchto technik se daří zjistit často úplnou strukturu molekul dané organické sloučeniny, tedy způsobem, o němž se našim předchůdcům ani nesnilo.

Pokud jde o zmíněné DHP sloučeniny, prostudoval jsem spolu s RNDr. Emou Janečkovou, CSc. komplexně jejich molekulová spektra a mezi nimi jsme již v roce 1965 také protonovou oblast spekter nukleární magnetické rezonance (1H-NMR). O nemnoho let později se tato spektrální metoda postupně stala již téměř běžnou analytickou technikou pro učitele a studenty naší katedry i ostatních pracovišť VŠCHT především díky Ing. Petru Trškovi CSc. Jinými výzkumnými tématy jsem se začal zabývat inspirován diskusemi s některými věkově blízkými kolegy jiných pracovišť i ústavů ČSAV. Naše okamžité nápady vyplývaly také z našich setkání v knihovnách a odborných seminářích. Společně jsme se učili vyhledávat otevřené problémy ve vědě a docházeli někdy k nečekaně zajímavým objevům v době, kdy ještě neexistoval žádný grantový systém.

Pozornosti se nevyhnul ani krystalický uhlovodík adamantan který bývá uváděn v každé učebnici organické chemie proto, že prostorové uspořádání deseti atomů uhlíku C v jeho molekule je shodné jako u proslulého diamantu. Historie této jedinečné organické sloučeniny je nerozlučně spjata s českou chemií. Podařilo se jí poprvé objevit a izolovat z hodonínské ropy skupině českých chemiků zaměřených na technologie paliv pod vedením prof. Ing. Dr. Stanislava Landy, člena korespondenta ČSAV, tehdy vedoucího jedné z kateder VŠCHT Praha. Jeho molekulovou strukturu navrhl akademik Rudolf Lukeš a přímou syntézou jí potvrdil jeden z jeho žáků a pozdější nositel Nobelovy ceny za chemii prof. Ing. Dr. Vlado Prelog. Poté se ukázalo, že podobnou molekulovou architekturu mají i jiné sloučeniny označované jako adamantoidy. Pokud je v jejich molekulách nahrazen jeden nebo více uhlíkových atomů jiným (hetero)atomem (kyslíku O, dusíku N, síry S apod.), bývají označovány jako heteroadamantoidy. Patří mezi ně například známá látka urotropin.

Mezi naposled zmíněné typy sloučenin obrátily naší pozornost zcela nečekané anomálie v ultrafialových absorpčních spektrech některých diazaadamantoidů, s dvěma dusíkovými atomy v adamantanovém skeletu. Spolu s Ing. Lubošem Musilem, CSc. a Ing. Jaroslavem Palečkem, CSc. (později profesorem) se nám podařilo syntetizovat řadu těchto sloučenin. Příčinou zmíněných anomálií bylo zcela neznámé a neočekávané chování elektronů mezi navzájem nevázanými atomy uvnitř adamantanového skeletu jejich molekul. Podstatu tohoto jevu jako originálního příspěvku k teorii chemické vazby jsem později objasnil s prof. Dr. RolfemGleiterem a Dr. Michio Kobayashim z Ústavu organické chemie, Technische Hochschule Darmstadt, pomocí fotoelektronových spekter a kvantové teorie.

Metodicky jsem tedy zvládl empirickou interpretaci různých molekulových spekter, ale mimo můj obzor tehdy zůstávala výpočetní simulace naměřených dat na základě apriorně předpokládaných molekulových struktur. Také můj výklad chemických vlastností nově připravovaných sloučenin postrádal zatím vztah k fyzikálně opodstatněným modelům.

Díky předstihu ve vývoji samočinných počítačů zaujali téměř výsadní postavení v těchto směrech badatelé na významnějších amerických univerzitách. Překvapivě nepřicházeli zpočátku se zcela novými teoriemi, ale uváděli k praktickému použití dřívější teoretické a matematické formulace některých předválečných evropských teoretiků, například dánského profesora Dr. Nielse Bohra, rakouského profesora Dr. Ervina Schrödingera a v neposlední řadě německého, na svou dobu neobyčejně progresivního badatele Dr. Ericha Hückela.

O jejich metodách se vědecká komunita dlouho domnívala, že jsou příliš zjednodušující nebo početně nezvládnutelné. Nyní se ale kvantová fyzika vypořádávala díky počítačům i s velkými organickými molekulami a jejich systémy. Takto se rozvíjející její odnož teoretické fyziky kvantová chemie stala také pro mne nanejvýš atraktivní k hlubšímu pochopení vlastní výzkumné problematiky. 

Průkopníky kvantové chemie se u nás stali prof. RNDr. Jaroslav Koutecký, DrSc., původně teoretik Heyrovského polarografie a prof. Ing. Rudolf Zahradník, DrSc., pozdější předseda ČSAV a ČAV. Navštěvoval jsem, spolu s několika svými spolupracovníky, jejich odborné semináře na Ústavu fyzikální chemie ČSAV Praha a vznikly mezi námi přátelské vztahy. Při našich prvých kvantově chemických výpočtech nám poskytl neocenitelnou metodickou pomoc právě Rudolf a někteří jeho spolupracovníci. Pamatuji si ještě, jak jsme při recenzi jeho pionýrské knížky (Rudolf Polák, Rudolf Zahradník: Základy kvantové chemie, Státní nakladatelství technické literatury, Praha 1976), po vzájemné diskusi uvědomili, kdy v česky psaných textech rozlišovat výrazy orbit a orbital.

13. Trvale vysokoškolským učitelem

Podle středoevropských tradic i našich zvyklostí měla být funkce odborného asistenta jen dočasným zaměstnáním pro mladší absolventy vědecké resp. doktorandské přípravy. Po stanovené, zpravidla několikaleté době měla vysoká škola rozhodnout, zda daný odborný asistent bude pokračovat v kariéře vysokoškolského učitele jako docent, nebo přejde do praxe na místo odpovídající dosažené kvalifikaci a zkušenostem ve výzkumu. Pro získání titulu docent bylo ale nutno projít úspěšně habilitačním řízením, což v chemii znamenalo obhájit habilitační práci shrnující dosavadní výsledky v rámci výzkumného tématu (projektu), jehož byl uchazeč nesporným nositelem.

Rozhodl jsem se proto, že buď po vypršení pracovní smlouvy odborného asistenta opustím katedru organické chemie VŠCHT Praha, nebo plně vyhovím tradičním kvalifikačním podmínkám k výkonu funkce vysokoškolského docenta, a to bez jakýchkoliv úlev nebo výjimek. Po diskusi s vedoucím katedry profesorem Václavem Dědkem jsem uznal, že bych nemohl být perspektivním přínosem pracoviště, pokud se v pedagogické práci omezím jen na účast ve stávající výuce organické chemie opírající se o stávající učebnici, jejíž byl spoluautorem.

Při pohledu na experimentální metody tehdy používané ostatními kolegy na katedře jsem si uvědomil, že v nesrovnatelně větší míře používám tehdy ještě nestandardní fyzikální metody, hlavně různé druhy spektroskopie. Vlastní zkušenosti jsem hodlal přenést do výuky návrhem nějakého nového předmětu. Jeho metodologii jsem nakonec vyložil v habilitační přednášce a souběžně napsal habilitační práci shrnující publikace, v nichž jsem byl jediným, nebo vedoucím autorem. Na základě doporučení příslušné odborné komise navrhla Vědecká rada VŠCHT Praha podle tehdy platných předpisů ministru školství jmenovat mne v roce 1965 docentem pro obor organická chemie.

Po letech jsem byl tedy opět promován, tentokrát jako vysokoškolský docent. Podle dobového zvyku byly příslušné diplomy předávány při slavnostním shromáždění v pražském Karolinu. S jistou obavou jsem na tento ceremoniál pozval opět své rodiče. Můj otec se asi nikdy vnitřně nesmířil s tím, že jsem ho nenásledoval v jeho původním povolání architekta a k mým aktivitám v chemii zůstával stále dosti rezervovaný. Po tomto ceremoniálu ale ke mně na chvíli přistoupil, a aby si toho nevšimla zřetelně dojatá maminka, něco mi zašeptal a uznale pokýval hlavou. Nechápavě jsem mu pohlédl do očí, ale pak jsem kývl, jako že rozumím. Dodnes jen tuším co měl asi na mysli. Patřil mezi muže co neradi přiznávají veřejně svůj omyl a nyní ve vztahu k mému rozhodnutí zůstat definitivně chemikem to provedl způsobem nedotýkajícím se jeho vrozené ješitnosti.

Jaké mělo být nyní mé poslání? Podle mého názoru by společná vědecká a výzkumná činnost vysokoškolských učitelů a studentů měla vždy akceptovat i celosvětový vývoj metodiky daného oboru, což by se také mělo dříve či později projevit i ve vlastní výuce. Jak jsem se již zmínil, mně se to týkalo především orientací na tehdy v mém oboru ještě netradiční fyzikální metody studia organických sloučenin. Vedoucí katedry organické chemie VŠCHT Praha prof. Ing. Václav Dědek, CSc. akceptoval mé myšlenky obsažené v habilitační práci a pověřil mne vytvořením volitelného předmětu "Fyzikální metody organické chemie" pro studenty specializace (magisterského studia).

Po jistém váhání v tehdejším vedení Fakulty chemické technologie VŠCHT Praha týkajícího se asi mého věku (31 let) byla se mnou přece jen uzavřena smlouva na místo docenta katedry organické chemie a mé pracovní i materiální podmínky se tím postupně zlepšovaly.

14. Nezapomenutelní spolupracovníci a kolegové

Jako docent jsem mohl vytvořit vlastní malou pracovní skupinu, vést diplomanty (budoucí magistry) a také jsem obdržel oprávnění školit vědecké aspiranty (doktorandy). U všech jsem konstatoval hluboký zájem o obor a měli rozhodující přínos při uskutečňování mých odborných záměrů. Snažil jsem se jim všem předat maximum zkušeností a rad jichž jsem byl tehdy schopen. Mnozí mne v různém ohledu samozřejmě přerostli a lépe se přizpůsobili rychle se měnícím změnám ve vědeckém a společenském životě. Náš kolektiv v různém složení zůstal až do zakončení mého působení na VŠCHT Praha.

Prvé fáze formování našeho vědeckého kolektivu se aktivně účastnil můj kamarád a pozdější profesor doc. Ing. Jaroslav Paleček, CSc. Trvale s námi spolupracovala a publikovala skromná a systematicky si počínající dělnice chemické vědy RNDr. Ema Janečková, CSc.

Mými prvými vědeckými aspiranty(doktorandy) byli Ing Vratislav Skála CSc. a Ing. Luboš Musil CSc. Vzpomínám na předčasně zesnulého Vráťu, který jako prvý na katedře organické chemie vypracoval kandidátskou disertační práci v oblasti teoretických výpočtů molekulových struktur. Vyšších met v tomto směru dosáhl docent Ing. Stanislav Böhm, CSc., jeden z našich významných teoretických organických chemiků.

Také vzpomínám, jak se nyní všestranný podnikatel, manažér a ředitel doc. Ing. Jiří Krechl, CSc., tehdy zaměřil  na biochemické modely, jak se experimentátoři Ing. Miloš Nesvadba, PhD., a doc. Ing. Antonín Kurfürst, CSc. zhostili svých úkolů a taktéž i všestranný badatel Ing. Pavel Šebek, CSc. a  elektrochemicky experimentující, pozdější úspěšná podnikatelka a ředitelka Ing. Františka Raclová-Pavlíková, CSc.

V posledních letech mé učitelské kariéry nastoupila tehdejší nejmladší generace spolupracovníků přinášející novou energii do našeho bádání, Ing. Svatoslava Smrčková-Voltrová, CSc., Ing. Radek Pohl, CSc., Ing. Jiří Kroulík, CSc., Ing. Richard Kubík, CSc. a Ing. Tomáš Strnad, CSc.

Také někteří diplomanti, opouštějící tehdy naší laboratoř, zatím jen s vysokoškolským diplomem, nastartovali později úspěšnou kariérou na vysokých školách a v Akademii věd, například výborná pedagožka Ing. Jana Procházková-Šauliová, CSc. a prof. Ing. Michal Hocek, CSc.

Neocenitelnou technickou pomoc nám poskytovaly po celá dlouhá léta paní Marta Lutišanová a paní Zuzana Donnerová, která tíhla i k vyššímu stupni vzdělávání a výzkumné práci, což jí životní osud žel neumožnil.

15. Šedesátá léta politického kvasu a prvá akademická funkce

Bezprostředně po druhé světové válce a ještě v padesátých letech a počátkem šedesátých let měla KSČ podporu velké části československých občanů. Orientovala se na udržení světového míru a její autorita dle mého soudu souvisela hlavně se dvěma okolnostmi: s jejím podílem v protifašistickém odboji a s rozhodující úlohou sovětské armády při osvobozování československého území. Ve svém bezprostředním okolí jsem ale se znepokojením sledoval jak tato autorita postupně slábla zvláště po uzákonění vedoucí úlohy KSČ v Národní frontě, které vedlo  k přílivu kariéristů do jejích řad. Občané byli znepokojováni strnulostí politického systému a nekritickým přístupem představitelů státu k sociálně-ekonomickým poměrům v Sovětském svazu.

Byl jsem si již tehdy plně vědom, že bez sociální podpory společnosti mohu sotva uskutečňovat své třeba jen odborné záměry. Patřil jsem mezi mnohé, kterým se takové podpory v poválečném období zatím dostalo a neměl jsem proto důvodů příčit se tehdy deklarovaným snahám budovat sociálně spravedlivější společnost. Pociťoval jsem ale, že administrativní vynucování ideologických dogmat může vést ke konci těchto snah. Byl jsem několikrát svědkem, kdy některými stranickými intelektuály byly marně vznášeny námitky proti dogmatu vedoucí úlohy dělnické třídy, které vůbec nerespektovalo odlišné sociální struktury přinejmenším poválečných evropských společností.

Snažil jsem se osvojit takový realistický způsobu myšlení, který by se neřídil žádnými a priori nedokazatelnými dogmaty. Proto se také můj formující světový názor distancoval od náboženství jakéhokoliv druhu. Docházel jsem k přesvědčení, že žádné z těchto historicky zakořeněných, ale jen subjektivních plodů lidské fantazie nemůže být kritériem objektivní reality a tím i vědeckého poznání.

Koncem šedesátého sedmého a počátkem šedesátého osmého roku docházelo také v mém bezprostředním okolí k výraznější diferenciaci v názorech na vnitrostátní politický vývoj. Zpočátku nadějně se  rozvíjející československá ekonomika stále více zaostávala za sousedními západními státy, což v mnoha lidech vyvolávalo pochopitelnou skepsi o možnostech dosavadní socialistické cesty vývoje. Ke vzrůstající společenské nervozitě přispívala trvající studená válka a železná opona bránící zejména mladým lidem poznávat bezprostředně západní civilizaci a životní standard tamních obyvatel.

Přestože mezi mými spolupracovníky byli komunisté i nestraníci, nikdy jsem k jednotlivcům nepřistupoval podle politických sympatií a ve vědecké práci jsem se důsledně snažil každému upřímně radit, pomáhat mu a posuzovat ho podle prokazatelných výsledků především ve výzkumné a publikační činnosti. Mezi mými přáteli také nikdy nepřevládali souvěrci "stejné krve". Bez zábran jsem se rád stýkal a vyměňoval názory i s těmi, co již tehdy nevěřili v socialistickou budoucnost.

Musím přiznat, že jsem tehdy nedokázal zcela porozumět všem tehdejším společenským pohybům doma i ve světě. Snad jsem se až příliš zaměřil na svou profesi a starost o rodinu. Pociťoval jsem především morální povinnost přispívat k dobré výukové i vědecké tradici katedry organické chemie a udržet její postavení v odborné veřejnosti jako odkaz Rudolfa Lukeše. Při absenci tak autoritativní osobnosti byly potřebné kolegiální vztahy mezi jednotlivými pracovními skupinami a zachování příznivého ovzduší uvnitř katedry.

V té době děkan Fakulty chemické technologie profesor Ing. Dr. Ivan Franta projevil přání, abych kandidoval na uvolněné místo proděkana pro vědu a výzkum. Tento autoritativní a po všech stránkách vyrovnaný muž, který byl již u mé přijímací zkoušky na vědeckou aspiranturu a předsedal několikerým komisím posuzujícím mojí odbornou způsobilost, mne tím překvapil. Vedle tohoto, v průmyslových kruzích uznávaného a bezpartajního odborníka jsem se stále cítil spíše jako student než jeho mladší spolupracovník. Posléze vyslovil souhlas s touto kandidaturou fakultní výbor KSČ a po několika dnech jsem čekal za zavřenými dveřmi zasedací místnosti děkanátu, kde vědecká rada Fakulty chemické technologie o tomto návrhu jednala.

Otevřel je sám děkan Franta a se zřejmým uspokojením mi sdělil, že jsem byl zvolen proděkanem a novým členem Vědecké rady Fakulty chemické technologie na následující tři roky. Netušil jsem, že ještě před ukončením mého funkčního období naše nadějná spolupráce a mé členství ve zmíněné radě skončí.

Přesto jsem ještě stačil zavést tehdy ještě nevídanou evidenci všech publikací a patentových přihlášek pedagogických a vědeckých pracovníků fakulty jako podklad pro důsledné posuzování odbornosti jednotlivců a vědecké úrovně jednotlivých pracovišť. Děkan mne informoval o nelibosti s tímto opatřením ze strany některých učitelů, ale nechal mi v tomto ohledu volnou ruku.

Ani při funkci proděkana jsem také nezapomněl na dobu svých gymnazijních kontaktů s chemií a dříve zmíněných peripetií ve školské laboratoři. Navázal jsem proto kontakt s pedagogy tehdejší Stanice mladých přírodovědců v Praze-Smíchově a inicioval založení Chemické olympiády pro mládež. Netušili jsme s jak velkým ohlasem se tato naše iniciativa setká mezi středoškolskými studenty a kantory. K našemu překvapení se zprvu jen vzájemná setkání a posléze i soutěž odborných studentských příspěvků brzy rozšířila po Praze a pak i v ostatních oblastech republiky. Naše "malá chemická olympiáda" přečkala všechny následující společenské změny a v polistopadových letech se jí našim pokračovatelům podařilo dokonce začlenit do mezinárodních studentských soutěží mladých nadšenců pro chemii.

Vývoj celospolečenského politického pohybu však všechny tyto mé aktivity záhy přerušil. Také na půdě VŠCHT Praha se někteří učitelé a vědečtí pracovníci začali silně politicky aktivizovat, vyvolávat nové diskuse, vracet se k politickým deformacím padesátých let a vedoucí úloze KSČ. Byli mezi nimi i někteří komunisté, ale většina z nich v mém okolí zůstávala pasivní a spíše jen vyčkávala na další celospolečenský vývoj.

Proklamované návrhy na prohloubení demokracie za stávajících společenských podmínek mě byly blízké a nikdy jsem se tím netajil. Pouze mi vadilo, že mezi nejaktivnějšími politickými diskutéry na škole byli jen v nepatrné míře ti, jichž jsem si mohl vážit pro jejich morální a odborné kvality. Totéž se týkalo i některých tehdejších nových státních a stranických představitelů. Navíc mne překvapil úplný politický obrat bývalých vrcholných funkcionářů ČSM, když jsem si vzpomněl, jak nám ještě jako nezkušeným svazákům ortodoxně vtloukali do hlavy poučky o socializmu jako zářné budoucnosti lidstva.

Přes opodstatněnost kritického pohledu na tehdy již nepochopitelně přežívající direktivní řízení společnosti jsem si nedokázal představit, že bych i jako řadový člen KSČ dokázal před svou rodinou, kolegy i přáteli najednou „prozřít“ a zcela negoval své dosavadní společenské postoje a chování způsobem jehož jsem byl nyní často svědkem.

Socialistické myšlenky o sociálně spravedlivější společnosti přece nikdy nepředstavovaly nějakou zvrhlost za kterou bych se měl nyní stydět nebo omlouvat. Na těch nejvyšších úrovních a v mocenských strukturách byly ale demagogicky chápány, deklarovány a také zneužívány.

16. Využitelné a základní přínosy našeho výzkumu

Spolu se svými spolupracovníky jsem si postupně začal uvědomovat i širší souvislosti mimo rámec našeho stávajícího poměrně úzce zaměřeného bádání v oblasti zmíněných DHP sloučenin. Nové postupy přípravy některých z těchto látek jsme patentově chránili. Na jejich prodej do zahraničí byla tehdy malá naděje v důsledku státního monopolu a byrokracie. Musím ale přiznat, že jsem po celou dobu své odborné aktivity postrádal takové vlastní inovační schopnosti jakými se v tomto ohledu dokázali prosadit jiní technologicky více zaměření kolegové.

Po několika letech experimentálních výzkumů jsme měli rozsáhlou sbírku DHP preparátů a nabízela se možnost jejich potenciálního využití ve farmacii na kterou již při obhajobě mé disertační práce upozornil akademik Otto Wichterle. Spolu se svým diplomantem Ing. Miroslavem Havlem jsem proto patentoval dílčí zlepšení průmyslové syntézy vitaminu B6. Přes mnohé urgence jsem ale nenalezl jakékoliv pochopení u tehdejší československé firmy SPOFA, n. p., ani u Výzkumného ústavu pro farmacii a biochemii v Praze. Navázali jsme tedy kooperaci s jistou západoněmeckou firmou a brzy se na trhu objevila jedna s DHP sloučenin pod obchodním názvem Nifedipin jako léčivo proti zvýšenému krevnímu tlaku.

Druhou oblastí našich aplikovaných studií DHP sloučenin byly již zčásti inspirované mojí odbornou stáží v Jeně. Některé naše látky vykazovaly při ozařování ionizujícím zářením luminiscenci prakticky využitelnou k jeho scintilační detekci. Patentovali jsme jejich výrobu a použití spolu s pracovníky Výzkumného ústavu přístrojů jaderné techniky TESLA v Přemyšlení u Prahy, Ing. Blankou Svobodovou, Miroslavem Šrámkem a Ing. Otakarem Richterem a v kooperaci s profesorem Ing. Milošem Neprašem, DrSc. z katedry organické technologie tehdejší VŠCHT Pardubice. Kromě jiného se nám také podařilo připravit z jedné z našich DHP sloučenin vůbec prvý neuhlovodíkový monokrystalický detektor ionizujícího záření.

Také jsme se zaměřili na potenciální využití různých DHP sloučenin k přípravě materiálů se záměrně volenou molekulovou architekturou vedoucí opět k luminiscenci potenciálně využitelné v zobrazovací technice. Díky intuicím a experimentálním dovednostem mých tehdejších spolupracovníků, pozdějších předních pedagogů prof. Ing. Dušana Ilavského, CSc., prof. RNDr. Štefana Marchalína, DrSc., doc. Ing. Antonína Kurfürsta, CSc. a prof. Ing. Pavla Lhotáka, CSc., se nám podařilo připravit unikátní heterocyklické sloučeniny, ale opět bez nalezení tuzemského partnera k jejich využití. Podle pozdějších citací našich publikací v zahraniční literatuře byly tyto naše látky řazeny mezi prototypy organických materiálů použitelných v oblasti nanotechnologií, jednoho z novodobých vědecko-technických hitů, o jehož existenci jsme tehdy ale ještě nemohli mít ani tušení.

Přes omezené možnosti přímého styku se zahraničními kolegy jsme si, soudě podle citací našich prací v zahraničních časopisech, postupně budovali postavení také uvnitř mezinárodní odborné veřejnosti.

Aktuální zájmy tehdejší obecné organické chemie se  týkaly kvantitativního popisu souvislostí mezi reaktivitou, fyzikálními vlastnostmi a molekulovou strukturou využitím samočinných počítačů, které právě pronikaly i do vybavení vysokoškolských pracovišť. Rozhodli jsme se použít námi osvojené metody kvantové chemie k některým problémům, které byly dosud řešeny jen empiricky, nebo metodami matematické statistiky. Hledali jsme nové možnosti kvantové teorie v organické chemiia pokoušeli se překonávat konzervativní pohledy na molekulovou strukturu adynamiku jejích změn.

Mezi velmi jednoduché a snadno vypočitatelné charakteristiky patřily takzvané indexy chemické reaktivity. Tato číselná data vyjadřovala relativní ochotu jednotlivých částí větších organických molekul vstupovat do reakcí s různými činidly. Prokázali jsme, že tyto indexy mají statisticky významnou souvislost se spektry nukleární magnetické rezonance (NMR), z nichž lze pak v příznivých případech předvídat nejen molekulovou strukturu, ale i chemickou reaktivitu měřených látek.

Logickým důsledkem těchto zjištění musela být i existence dosud neuvažovaných vztahů mezi chemickou reaktivitou a spektrálními charakteristikami u vybraných typů strukturně podobných látek, což jsem spolu s docentem Ing. Stanislavem Böhmem, CSc., profesorem Ing. Dušanem Ilavským, CSc. a Ing. Vratislavem Skálou, CSc. skutečně prokázal. Teoretický výklad těchto souvislostí jsem pak publikoval s profesorem Dr. T. M. Krygowskim z Ústavu základních problémů chemie Varšavské univerzity.

Výpočetní metody kvantové chemie jsme tehdy jako jedni z prvních použili v biokatalýze, kde roli species urychlujících biochemické reakce v živých organizmech hrají pyridinové koenzymy, nezbytné součásti dýchacího řetězce. Právě jeden z nich, označovaný jako NAD, se stal předmětem našeho zájmu.

K hlubšímu poznání mechanismu jeho funkce mohl z našeho pohledu přispět výzkum zjednodušených modelů jeho dosti složité molekuly. Jakousi její "hlavu" představuje fragment složením identický s molekulou jednoho z vitaminů skupiny B nikotinamidu, neboť právě na něm dochází ke klíčové biochemické přeměně. Může být proto považován za nejjednodušší NAD model schopný přijímat vodíkové atomy z jiných biochemicky oxidovaných substrátů (u samotných enzymů například z molekul etanolu nebo metanolu).

Práce dvou tehdejších diplomantek nám přinesla hned zpočátku nečekaný pohled na použitelnost indexů chemické reaktivity na tomto fragmentu. Odhalit různá místa v molekulách nikotinamidu a jeho solí reagujících odlišnou rychlostí s redukčními činidly se podařilo Ing. Janě Procházkové-Šauliové, CSc. a opodstatněnost této teoretické interpretace pak experimentálně potvrdila Ing. Marie Ichová dokonce na podobných karbocyklických sloučeninách.

Následovaly dokonalejší výpočty geometrie molekul nikotinamidu a jeho derivátů, založené na vyhodnocování energetických změn při vnitřních pohybech těchto molekul (doc. Ing Stanislav Böhm, CSc., doc. Ing. Jiří Krechl, CSc. a Ing. Luboš Musil, CSc.) a poté jsme přešli  na dokonalejší model biochemického děje za účasti zvoleného substrátu. Značná část těchto studií se již odehrávala v pozdějších letech již mimo časový horizont této kapitoly.

Tyto výpočty iniciovaly experimentální doktorandské práce dvou vědeckých aspirantek, v nichž byly již obměňovány zbývající části molekul dokonalejších modelů NAD. Ing. Františka Pavlíková-Raclová, CSc. prokázala, jak se od zbytku molekuly koenzymu k její "hlavě" mohou šířit elektronové efekty a aspirantka Ing. Svatava Voltrová-Smrčková, CSc. prostudovala obdobnou úlohu vodíkových vazeb. Tento směr výzkumu byl žel předčasně ukončen vynucenými personálními změnami v mé laboratoři po devětaosmdesátém roce.

Při pohledu na pozdější rozvoj metod kvantové chemie a počítačového modelování molekul se mohou zdát uvedené vědecké poznatky jako dosti zjednodušené. Ani s odstupem času se s takovým pohledem nemohu ztotožnit a považuji je za dosti průkopnické. Věda se rozvíjí vždy podle daných možností a právě dosaženého stupně poznání, které se během dalšího vývoje zdokonaluje a zpřesňuje. Naše tehdejší studie byly takovým nesmělým startem, na něž navazují mnohem sofistikovanějšími přístupy současní badatelé.

17. Okupace vojsky Varšavské smlouvy a osudy mých nejbližších

Násilný vstup takzvaných spojeneckých vojsk byl pro mne velkým a nečekaným překvapením. Právě jsme byli celá rodina na chatě u Štěchovické přehrady, když jsme se to dozvěděli z vysílání rozhlasu. Protože jsem osobně nezažil později často líčené dramatické chvíle obsazování Prahy neměl jsem možnost je srovnávat s dětskými zážitky o osvobozování sovětskou armádou koncem druhé světové války.

Po příjezdu domů a následujícím příchodu k budově naší vysoké školy jsem se ale přesto nemohl ubránit určitému vpravdě tragikomickému srovnání. Při již dříve vylíčených události v květnu 1945 si pamatuji na sovětské vojáky zasypané květinami a kolem jásající davy. Nyní v roce 1968 vidím před hlavním vchodem do budovy dva osamocené tanky snad stejného typu jako onehdy, ale jen se dvěma před nimi tiše stojícími velmi mladými vojáky v uniformách Rudé armády nechápavě civícími na kolem nich nevšímavě přecházející lidi.

Můj vnitřní hněv však nebyl namířen proti těmto dvěma snad sotva dospělým klukům ale vůči vedoucím představitelům těch spojeneckých zemí i části našeho vrcholného státního a stranického vedení co tuto tragikomedii ničící upřímný vztah většiny našich občanů ke svým dřívějším osvoboditelům takovým způsobem sehráli. Nebyl jsem mezi tehdejšími členy KSČ v tomto názoru vůbec osamocen. Přisuzovat jim kolektivní vinu za tuto událost ze strany notorických antikomunistů proto stále pokládám za nepodloženou a přinejmenším historicky neopodstatněnou.

Nikdy jsem si před tím nepřipouštěl, že po překonávání následků Mnichovské dohody (bez nás) se jednou dočkám obdobných, ale dlouhodobějších následků dohody Varšavské (s námi). Začal jsem chápat, že může jít o začátek trvalé deformace a postupné porážky nejen komunistického ale přinejmenším evropského levicového hnutí. Zrady ideálů o sociálně spravedlivé společnosti jsem se přesto nehodlal veřejně dopouštět, ať už mne budoucí osud jakkoliv postihne.

Po následném chaosu ve státním a stranickém vedení již federalizované republiky jsem očekával, že by se členská základna KSČ měla spíše semknout než rozdělovat. Vždyť naprostá většina členů strany neměla na vstup vojsk žádný vliv  ani jej neiniciovala, strana měla stále přetrvávající jistou společenskou autoritu a většina jejího členstva byla nakloněna postupnému rozšiřování demokracie ve všech oblastech společenského života. Přes nepříliš vysokou životní úroveň a zbytečné omezování svobody projevu měli prostí občané trvalé sociální jistoty, nebyli nezaměstnaní ani bezdomovci.

Sledoval jsem se vzrůstající nelibostí další mocenské vměšování sovětského vedení do našeho vnitropolitického vývoje s podporou našich nositelů dogmatického myšlení a nerealistického pohledu na situaci ve společnosti. Zvyšovalo již tak logicky antisovětské nálady vyvolané samotnou okupací. Za těchto okolností došlo k rozporuplnému rozhodnutí o takzvané normalizaci po níž v průběhu několika let mělo ale dojít ke skončení okupace. Byla to nejzazší podmínka na kterou jsem mohl vnitřně přistoupit.

Vývojem ve společnosti ale i ve straně byli mimořádně zklamáni také moji rodiče. Zvláště u otce to bylo již patrné. Přestal se již zajímat i o chatu u Štěchovické přehrady, projevovaly se jisté zdravotní potíže, až se posléze musel podrobit operaci prostaty. Předpokládal jsem, že jde o běžné problémy mužů vyššího věku a proto mne velmi překvapil neobyčejně vážně pronesenou žádostí: "Pepo, mám k tobě prosbu, postarej se o maminku, už tady nebudu." Trochu zmaten jsem pokývl hlavou a ujistil ho, že takové starosti pokládám za předčasné. Ani při zpáteční cestě z nemocnice jsem netušil, že jsem ho viděl živého naposled tehdy právě na své narozeniny 26. ledna1976.

Druhý den telefonovali z nemocnice Pod Petřínem, že můj otec náhle zemřel na nečekanou pooperační embolii. Zdrcenou maminku jsem se snažil všemožně uklidnit. Náhle jsem cítil dočasně potlačený vnitřní pocit neobyčejné odpovědnosti za její další životní osudy. Právě proto, že se s otcem stále milovali a prožívali harmonicky společná důchodová léta nedokázala se s jeho odchodem nikdy smířit. Snad každý den odcházela k rodinnému hrobu na Olšanských hřbitovech kam jsme jeho urnu po kremaci ve Strašnickém krematoriu pietně uložili.

Brzy se ukázalo, že otcovu zdánlivě zbytečnou žádost budu mít možnost naplňovat. Nedlouho po jeho smrti se sourozenci mé matky proti jejímu chabému odporu dohodli na náhlém a patrně nepříliš uváženém prodeji domku ve Vlašské ulici v němž bydlela stále s mými sestrami Kamilou a Magdou. Znepokojilo mne, že podle připravované dohody s kupujícím předpokládali, že matka, třebaže původní spolumajitelka, zůstane v domě jako prostý nájemník a do její činže by se mohla prý započítávat domovnická práce.

Když jsem se to dozvěděl, přemluvil jsem ji aby kupní smlouvu nepodepsala dokud jí nový majitel domku neobstará náhradní byt. Ten byl jako známý herec naštěstí natolik vlivný, že i přes tehdy trvající pražskou bytovou krizi jí sehnal garsoniéru s ústředním vytápěním na vzdáleném konci Prahy na sídlišti Spořilov ve Svojšovické ulici kam se s naší pomocí, již ale bez mých sourozenců, nastěhovala.

Po dosti uspěchaném odchodu z Malé Strany, kde prožila celý svůj dosavadní život, se ale cítila ve zcela novém cizím prostředí bez známých sousedů neobyčejně osamocená a začala očividně chřadnout. Snažil jsem se ji pravidelně navštěvovat a pomáhat v běžných denních záležitostech, ale často jsme ji spolu s manželkou v jejím novém bytě nenacházeli, prostě tu neměla stání. Byl jsem vděčen manželce Miladě, že přes obdobnou starost o svou vlastní maminku obětavě pomáhala překonávat k nedobrému konci směřující závěrečné období života své tchyně.

Naše obavy se začínaly naplňovat a po nepříliš překvapivé brzké hospitalizaci mé matky v Thomayerově nemocnici jsem byl ošetřujícími lékaři informován o zhoubném charakteru jejího onemocnění. Poprosil jsem je, aby s ohledem na její duševní a fyzický stav jí ani případným návštěvníkům tuto diagnózu nesdělovali. Má prosba byla skutečně velkoryse vyslyšena a splněna. Vrátila se ještě z nemocnice již značně zesláblá, ale s jiskřičkou naděje na uzdravení. Věděl jsem ale, že jsou jí dány maximálně dva měsíce života. Po uplynutí zmíněné doby opět již v nemocničním pokoji pomalu ztrácela vědomí. Naposled jsem ji políbil s vědomím, že umírá. Dokonala 11. října1984 ve věku 75 let. Vzpomněl jsem si na otce, snad jsem naplnil jeho poslední prosbu.

Po kremaci matčiných ostatků a uložení urny do rodinného hrobu na Olšanech jsem se do jejího bytu ani na její pozůstalost již nikdy nepodíval. Nyní se ukázalo jak velkou a asi nezastupitelnou úlohu sehrála pro vzájemnou soudržnost svých dětí. Ta se náhle ztrácela v mlze života. Stáhli jsme se s nečekanou razancí hloubějido problémů jen svých vlastních rodin.

Po ztrátě obou rodičů jsem často přemýšlel o trpkých osudech jejich generace. Jako děti prožili trable ve zmírajícím rakouském mocnářství a nepříznivou dobu první světové války. Jejich dospívání a počátky samostatného života zasáhla velká hospodářská krize a posléze tvrdá nacistická okupace za druhé světové války. To vše pociťovali logicky jako nesmazatelné rysy tehdejšího kapitalizmu již proto, že pocházeli ze skromných sociálních poměrů a stýkali se s lidmi podobných osudů. Není  divu, že se nadchli pro socialistické ideály, v jejichž naplnění spatřovali východisko z okolního společenského marasmu. Věřili, že jen vývoj k socializmu může poskytnout většině národa příznivé sociální podmínky pro důstojný život a v tom duchu se nás snažili vychovávat svým příkladem.

V obtížných životních situacích jsem se snažil uklidňovat bolestně rozjitřenou mysl v rodinném kruhu a úvahami o dosavadním profesionálním i soukromém životě. Vědecké a učitelské výsledky našeho pracovního kolektivu spolu s podobnými přínosy ostatních obdobných skupin na tehdejší katedře organické chemie ukázaly, že negativní důsledky již zmíněných kádrových prověrek na VŠCHT Praha se podařilo na našem pracovišti přes nepříznivé společenské poměry alespoň dočasně překonat.


© 2017 Stránky Josefa Kuthana. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky